středa 31. prosince 2014

Soukromí v době internetu

Zapomenutá součást svobody

Považujeme soukromí za tak přirozenou věc, až si ho přestaneme hlídat?

V minulém roce jsme se díky odhalením Edwarda Snowdena dozvěděli o programech NSA, americké tajné služby se zaměřením na elektronickou komunikaci, které výrazně zasahují do soukromí uživatelů internetu. Dozvěděli jsme se, že má NSA přístup ke všem datům, které procházejí přes území spojených států. Potvrdilo se, co mnozí možná tušili a možná tolerovali: Soukromí na internetu je z velké části pouze iluze.

Možná právě proto, že od internetu mnoho soukromí nečekáme, nevedla Snowdenova odhalení k nějakým znatelným změnám chování na internetu. Ano, rozběhla se debata v odborných kruzích. Dokonce se k problému projevem vyjádřil Obama. Sledování telefonu Merkelové bylo v médiích také docela vidět a slyšet. Ale změnilo se nějak naše chování? Změnili jsme se my, občané států, které byly a jsou terčem sledování ze strany našeho vlastního spojence v západním světě? Máme o soukromí na internetu vůbec zájem?

Myslím, že naše reakce byla spíše vlahá. Možná, že pár zainteresovaných osob rozebralo NSA u piva či na #SNMBeer, ale nemyslím si, že byla reakce na daný problém dostatečná. Zároveň si ani nejsem jistý, jakou by měla mít formu. A navíc ani nevím, zda o soukromí na internetu máme zájem.

Nevíme jak internet funguje

V dnešním světě používáme spoustu vynálezů, aniž bychom tušili, na jakém principu fungují. Zároveň do běžného života pronikají přístroje, které jsou stále složitější. Způsobem, který nám pomáhá složité přístroje používat, jsou mentální modely. Nemusíme tedy vědět, co přesně se stane, když v autě sešlápneme plynový pedál, důležité ale je, že víme, že motor více zabere a auto jede rychleji. Tedy pokud máme zařazeno. Jen těžko bychom ale mohli auto ovládat, kdybychom neměli představu o tom, v jakém vztahu jsou pedál spojky, plynový pedál a řadící páka.

Bohužel na internet nám nikdo řidičský průkaz nevydává. Takže jen málo lidí ví, jak ve skutečnosti internet a počítače fungují. Nebo lépe řečeno, jen málo lidí má ucelený  mentální model takový, aby rozuměli tomu, co se děje s jejich daty, které do svého počítače zadávají. To se projevilo například při nedávném oznámí změny podmínek používání Facebooku, kdy někteří na svůj profil umístili zprávu, že si chtějí uchovat svá autorská práva. Navíc často s viditelností pouze pro přátele. Podobně si uživatelé přeposílali hromadné zprávy o tom, že ICQ bude zpoplatněno. Kdo však údajně přeposlal zprávu nejméně 15 kontaktům, měl být zpoplatnění ušetřen. Zdá se mi to úsměvné, ale takto reaguje mnoho uživatelů. Myslím, že je to proto, že nevědí, jak to vlastně funguje.

Kde jsou naše data uložena a co se s nimi děje a může dít, je dost možná mimo představy drtivé většiny internetových uživatelů. Zároveň nerozumí pokročilým možnostem zabezpečení, jako je připojení protokolem HTTPS. Když si pak všimnou, že něco není v pořádku, je to až ve chvíli, kdy je na to upozorní sám prohlížeč. Mnozí ale ve své uživatelské znalosti umějí jít i dál, upozornění prohlížeče ignorovat a několika kliknutími jej přeskočit.

Není to jednoduché

Tak jako úplně každý problém, má i šmírování ze strany NSA dvě tváře. Složité. A rozhodnout jednoznačně o tom, co je dobré a co špatné lze jen obtížně. A protože si lidé složité problémy rádi zjednodušují, je tento problém v mnohých myslích redukován na to, že NSA nás sice šmíruje, ale zároveň tak bojuje s padouchy po celém světě. I Obama ve svém projevu zmínil klišovitou informaci o tom, že NSA chrání občany před hackery, co jim chtějí vyluxovat jejich bankovní konta. Pokud tedy NSA chrání naše peníze před skupinou neznámých hackerů, nechme ji dělat cokoliv si zamane.

Na druhou stranu, pokud celý problém nezjednodušíme, je velice obtížné udělat si v celé situaci přehled. Mnohem jednodušší je se problému nevěnovat vůbec. A věnovat se třeba nebetyčnému platu poslanců a prezidentským sprosťárnám v rádiu. Společnost Snowdenovým odhalením dělají mezi problémy, který občan prostě neřeší, státní rozpočet na příští rok, estébácká minulost ministra financí i primátorky Prahy, a další. Jednodušší problémy je prostě vytlačili na vedlejší kolej.

Proč je vlastně diskuze okolo Snowdena a NSA tak složitá? Jen těžko po kritice zkratkovitosti složitost problému vystihnu v jedné větě. Můžu se jí pokusit alespoň nastínit. Otázka zní: Jak vlastně máme reagovat na zjištění o programech NSA? Je potřeba podniknout změnu zákona? A jako občan cizí země, jak můžu do takové věci zasáhnout? A jsou programy NSA legitimní? Jsou potřebné? A pomohly zajištění bezpečnosti? A jaké části svobody se vzdáme ve prospěch zajištění bezpečí? A jaké části bychom se měli vzdát? Co to je soukromí? Co to je soukromí v době internetu? A když někdo sleduje naše data, o jak velké narušení soukromí se jedná? Má cenu lpět na principu soukromí? Má ještě vůbec nějaký význam? Také je tu jedna důležitá otázka: Nedělám přeci nic špatného, musí mě věc zajímat?

A to jsou jenom základní otázky, které člověka při sledování kauzy napadnou. Kolik otázek vyvstane z toho, když na ně člověk začne hledat odpovědi! To ale není důvod, se otázkami nezabývat. Složitost problému nijak nepodkopává jeho důležitost. Bohužel ale složitost odrazuje mnohé od toho, se problémem zabývat.

Internet tu je příliš krátce

Internet je stále jeden nejmladších vynálezů, které významně ovlivnili tvář světa. Jeho dopad byl ale velice náhlý. Internetoví giganti jako Google či Facebook jsou zatím velmi mladí, abychom dokázali říct, jak budou vypadat za deset let. Pravidla chování na internetu, pravidla o jeho obsahu a jeho vlastním fungování ještě nejsou ustálená dlouholetým užíváním. Podoba internetu se mění stejně, jako podoba světa, kterou tolik ovlivnil. Kdo by například předpověděl, že většinu dat přenesených na internetu bude tvořit video?

Stejně tak ještě ve veřejnosti nepanuje shoda, jak se smí nakládat s obsahem na internetu. To, že během dne by televize neměla ohrožovat výchovu mládeže, je obecně přijímaný fakt. Ale že by člověk neměl mít stejné heslo na pochybném eshopu jako má v internetovém bankovnictví, ještě není ve společnosti dostatečně známo.

Možná i to, že nevíme, jak vlastně máme reagovat a jaké místo má ve světě internetu tato kauza, je důvodem naší vlažné reakce.

Nechce být hrdina

Fráze o tom, že Snowdena lidé nazývají zároveň zrádcem i hrdinou, otevírá mnoho článků i přednášek. Ano je to tak, mnoho lidí vidí Snowdena jako zrádce, jako člověka, kdo naučil teroristy lépe skrývat svou komunikaci. Druzí ho vidí jako odvážného člověka, který odhalil velice důmyslné projekty, které narušují naše soukromí na internetu.

Sám Snowden na sebe nechce strhávat pozornost. Nechce být hrdinou. Dál a dál vypouští do světa dokumenty a snaží se upoutat pozornost právě na ně. Jenže to je chyba. Lidé potřebují hrdinu, který se stává ztělesněním hodnot, za něž je třeba bojovat.

Například pohádky už ve svém názvu obsahují své hrdiny, na které se váže celý odkaz té pohádky. Hrdinové ve všemožných příbězích jsou nositeli hodnot, které si pak přisvojujeme. Právě toho by měl Snowden využít. Měli bychom o něm točit fantastické filmy, psát knihy, skládat epické básně. Ba co víc, měli bychom rozebírat co má Snowden na sobě, šťouchat ho teleobjektivy do oka a číst si o něm v Mladé Frontě, Metru i Blesku. Měli bychom s ním vařit podzimní recepty.

Jinak hrozí, že na něho zkrátka zapomeneme. On sám říká, že nám hrozí otupění z podobných odhalení o státních zásazích do našeho soukromí. Zároveň ale postupně uvolňuje další informace o projektech NSA. Postupně nás vaří jako žábu. Až se nakonec smíříme s naším osudem bez soukromí.

Soukromí na internetu

O co tedy máme usilovat na internetu? Zjednodušeně o to, o co bychom usilovali i ve “fyzickém”světě. Internet je jeho nadstavba, jeho rozšíření. Je to svět 2.0. Ale vychází právě ze světa 1.0. Emaily jsou elektronická pošta. Facebook wall je elektronická nástěnka. (Zlý překladatel nám z ní udělal zeď.)

Soukromí je právo na činnosti, při kterých vás nikdo jiný nesleduje a nebo neví, co děláte. Některé činnosti prostě chceme provádět úplně sami, aniž by nás někdo sledoval. Právo na soukromí stanovuje Listina základních práv a svobod. Ve fyzickém světě si lze docela dobře představit, že máme právo se okolnímu světu schovat a konat mimo dohled jiných lidí.

Jenže když se dostáváme na úroveň internetu, znamenal by podobný přístup vytáhnout z počítače kabel nebo vypnout wi-fi a pracovat offline. Ale i ve fyzickém světě považujeme za soukromé i naše chování na veřejnosti: Třeba když jdeme do knihovny. Jen někdo, kdo by nás soustavně sledoval po ulici, by věděl, co přesně děláme. Ostatní vidí pouze jednotlivosti. Jak jdeme po ulici tady, jak přecházíme nějakou další ulici. Jak bereme za kliku a vstupujeme do knihovny. Dané útržky informací samy o sobě nemají pro náhodné kolemjdoucí, ani náhodné známé příliš smysl. Takže ani nepovažujeme za narušení našeho soukromí, když nás někdo při vstupu do knihovny zahlédne. Při vstupu do Night Clubu se mnozí dvakrát rozhlédnou kolem, zde je nevidí někdo, kdo by mohl informaci zneužít. Z hlediska ochrany soukromí by ji ale zneužívat neměl.

Z principu fungování internetu i naše data putují po síti přes mnoho míst a kdyby se někdo pořádně pídil, mohl by je všechny posbírat. Přesto internet vnímáme spíše jako veřejné prostranství: Když někde přejdeme ulici, nikoho to nezajímá. Jenže využíváme služeb internetových obrů, kterým umožňujeme o nás sbírat po střípkách důležitá data o tom, co na internetu děláme. Aby toho nebylo málo, umožňují k těmto datům přístup tajným službám.

To by nebylo zas tak špatně, kdyby se tak dělo v mezích právního státu stojícícho na principech dělení moci. Zkrátka, když mám podezření, požádám soud, abych k těmto datům získal přístup. Jenže tento soud je obvykle tajný, aby se nezmařilo vyšetřování, takže o rozhodnutí se nikdo nikdy nedozví, i kdyby bylo špatné. Ten, koho se to týká, se nemůže odvolat, maximálně až u soudu se může obviněný člověk bránit, že byly důkazy obstarány nezákonně. A veřejnost se v takovém případě podivuje, proč by nemohl být usvědčující záznam z mobilního telefonu použit k usvědčení pachatele ošklivého zločinu. Právě proto, že opatření proti neoprávněným zásahům do soukromí má chránit ty, kdo se žádného zločinu nedopustili, a kdyby bylo použití neoprávněně získaného materiálu povoleno, ospravedlnilo by to sledování nevinných lidí.

Principy, které mají naše soukromí bránit před odposlechem ze strany policie nebo rozvědky, jsou navrženy v podstatě správně: Svolení k odposlechu dává soud a celkovou činnost v této oblasti dozorují zvláštní komise poslanců. Bohužel tento princip nefungoval správně třeba ve Spojených státech, když se ukázalo, že některé projekty byly vedeny nezákonně.

Rozpor mezi svobodou a bezpečím

Postupně se přibližujeme složitosti konfliktu mezi soukromím a bezpečností. Snowdenovo odhalení tajných materiálů odstartovalo fázi normování nakládání s osobními daty na internetu ze strany bezpečnostních služeb státu i soukromých společností. Právě teď nastala ta doba, kdy internet přestává být tak novým, aby pro něj neplatila žádná ustálená pravidla. Zároveň začíná být natolik rozšířeným, aby se pravidla internetu začala ustalovat.

V případě Snowdena a NSA jde především o rozpor mezi svobodou a bezpečností. Existují určitě i lepší příklady, kam by vše mohlo zajít, ale chytnu se populárního filmu Já, Robot, ve kterém se nakonec roboti v čele s gigantickou umělou inteligencí rozhodnou výrazně omezit naši svobodu, aby zajistili naše přežití. Problém nelze vnímat černobíle a vstupuje do něj mnoho faktorů. Je nutné vést diskuzi a hledat rovnováhu mezi zajištěním dostatečné bezpečnosti a zachování co největší míry svobody.

Osobně si myslím, že je třeba jít prošlapanou cestou, nesnažit se o revoluční řešení. Snažit se vylepšit stávající systém dělby moci. Vyjít z principů starých médií a aplikovat je na ta nová.

Debata je otevřená pro nás všechny a neměli bychom zůstat bokem. Internet je pro mnohé největším vynálezem posledních let, novodobý div světa. Proto by si zasloužil pozornost nás všech. Právě se rozhoduje o jeho budoucnosti.

Na závěr ještě podotknu, že s tímto tématem souvisí i další, kterým jsem se v textu vyhýbal. Je to například míra využití uživatelských dat k marketingu, která se týká našeho soukromí v obdobné míře. Nebo princip síťové neutrality. Témat týkajících se celosvětové sítě internet je mnoho, sledujme je.

Informační zdroje

pondělí 8. září 2014

Závěrečné myšlenky k datové žurnalistice

Uběhl semestr, ve kterém jsme si hráli na datové žurnalisty. Myslím, že většina věcí, které jsme si o ní řekli, patřila obecně do žurnalistiky. A zmáčknout tolik informací do jediného kurzu nelze. Nicméně nechápu, proč jsem si tu neodlišnost datové žurnalistiky uvědomil až teď. Hlavní rozdíl, který v datové žurnalistice spatřuji, je důraz na zpracování a vizualizaci "velkých" dat. Vlastně nevím, jak ta data mám nazvat. Ona totiž nejsou velká ve smyslu Big data. Ale nejspíš jsou strukturovaná a na jejich zpracování použiji specializovaný nástroj, matematiku a grafy. Toť asi můj pokus o popsání těch dat.

Moje snažení stát se datovým žurnalistou a napsat alespoň pidičlánek mi nadlouho uvízne v hlavě. Hlavně asi to, jak jsem se kvůli vlastní neschopnosti přiřadit tomu dostatečnou důležitost dostal do skluzu. A taky ta chvíle, když se vyučující Šlerka zeptal, co na těch datech shledávám zajímavé, a nepřišlo mi na nich asi nikdy nic moc zajímavé a jen jsem žasl, co na nich vidí ostatni.

Je jasné, že byť mám technicky k DŽ blízko, nemám pro ni nejspíš vlohy. Nejlepší by bylo, kdybych stál na straně jeji konzumace. Dovedu ocenit pěkné grafy a štve mně, když jiné používají špatné měřítko. Ale vymýšlet pěkné grafy je mnohem obtížnější, než jsem si myslel.

Na závěr mi z hodin uvízla ještě jedna důležitá otázka datové i nedatové žurnalistiky: "Co tím chcete říct?" Tu si ponesu jako standartu ma vrcholu mých znalostí, které si z kurzu odnáším.

středa 20. srpna 2014

Co je Open Refine a k čemu je dobrý

Open Refine (dříve Google Refine) je nástroj na čištění dat. Hodně by se s ním vyblbli asi při přechodu na nový registr vozidel. Asi trocha nadsázky, ale je pravda, že právě to je jeden případ, kdy Open Refine využijete. Když totiž získáte data ze různých zdrojů, ne vždycky jsou stejná, byť mohou být všechna správná.

Jednou třeba uvedete váhu v setinách gramu, jinde v desítkách miligramů. Google Refine je připraven vám pomoci. Vůbec zbavte se jednotky v buňce a přesuňte si ji pěkně do záhlaví. Data ať jsou pěkně číselná.

Open Refine není o vzorcích, dynamických tabulkách nebo něčem takovém. Před vámi leží stále vaše data, která zpracováváte. OR je o hromadných úpravách, které provádíte nad vámi vybranou podmnožinou dat. Ty můžete vybírat pomocí Facetů – seskupení podle hodnot v jednom sloupci, nebo podle filtrů, které na daty vyhledávají. Ještě silnější je Cluster, který vám pomůže seskupit podobné hodnoty na základě statistických funkcí. Na pečlivou transformaci hodnot v řádcích použijete nástroj Transform, kdy si můžete polaškovat s hodnotou v programátorském stylu.

Jedno video řekne více než tisíce slov, proto neváhejte navštívit domovskou stránku a na tři videa o Google Refine se tam podívat. Kdo se rozhodne nástroj vyzkoušet, stáhne ho tamtéž. Z toho, že se program spouští jako webový server a k aplikaci se přistupuje přes prohlížeč, nemusíte mít strach, je to intuitivní.

neděle 29. června 2014

Qašení vol. 1

Pivo, to jsem si na slavnostech vratislavického pivovaru Konrád nedal. Přišel jsem totiž za úplně jiným zážitkem. Na jednodenní výstavu Qašení vol. 1 s podtitulem Zkoumání prostoru současným uměním. Vystavovali umělci z oboru Vizuální komunikace FA TUL a tajemné skupiny Prostor S. Ke své tvorbě využili prostory staré spilky (prostoru pro kvašení piva) pivovaru, která se dnes již nepoužívá.

IMG_2454

V rámci pivních slavností byl prostor obtížně dohledatelný a u vstupu do budovy pivovaru nás přivítala značka o hlazeném prostoru. Prostor nebyl hlazený, zhlazený ani ohlazený, ale chlazený a byla v něm dobrá kosa. Vrata ústila do chodby zakryté starým kusem hadru, aby chlad neunikal. Všude byla vlhkost i notná dávka špíny. Na levé stěně vedly trubky, ze kterých cosi kapalo a teklo po podlaze. Uprostřed chodby trubky polykala černá díra.

IMG_2464IMG_2465

Překřížili jsme  jinou chodbu, která je dnes ještě v používání, byla o něco méně špinavá. Za prosklenými dveřmi nás čekala další z těch špinavých. Osvětlení zesláblo. Doprava odbíhaly uličky, které člověka lákaly k návštěvě nejniternějších útrob pivovaru. Naneštěstí je Petr Hostaš, který za tímto projektem stojí, uzavřel páskou.

IMG_2469

Vstoupili jsme do Spilky. Hned zkraje stál na stole počítač a několik monitorů. Přišli jsme ještě brzy a umělci své projekty teprve dolaďovali. To byla velká škoda, protože jsem neměl možnost sledovat třeba video-mappingový VJ-ing. Naštěstí jsem mohl přichystaný materiál okusit alespoň z příprav. I tak mě nepřipravenost prostoru, který mohl být otevřen pouze několik hodin, mrzela.

IMG_2474

Po schodech se vyšlo do vyššího patra, ve kterém bylo umístěno 18 kádí na kvašení piva. Někteří z umělců umístili své instalace přímo do nich, ostatní vedle nich. Celý prostor byl temný, osvětlovaly ho pouze jednotlivé práce.

IMG_2478

Mnozí z umělců využili ve svém díle dataprojektor. Díky vysoké vlhkosti jejich paprsky prořezávali prostor a my zapomněli, že jsme vlastně uvnitř pivovaru. Tohle byl úplně jiný prostor, plný tmy a barev. Od úst nám vycházela pára, jen kdybychom ji mohli vidět.

IMG_2485

Místnost byla veliká, až obrovská. Člověku ale připadala malá. Musel jsem myslet na to, jak umělci po žebřících lezou do tři metry hlubokých kádí, aby zde umístili své objekty. V hlavě jsem měl jinak relativně prázdno a vůbec jsem neměl potřebu hodnotit, zda se mi ten nebo ten emitor světla líbí, nebo ne.

IMG_2500

Pozoroval jsem, jak prostorem prochází několik prvních návštěvníků, již nepřevyšovali počet umělců, kteří ještě dolaďovali poslední detaily instalací. Jejich stíny se šouraly na ochozu kolem kádí. Jejich snahy zachytit díla fotoaparátem s bleskem nebo maličkým kompaktem…

IMG_2484

Některé exponáty byly interaktivní, jen bylo ve tmě obtížné postřehnout jejich ovládací prvky. Celé prostředí bylo spíš prosté, člověku umožnilo přepnout smysly do jakéhosi pravěkého módu a zkoumat v jeskyni difrakční vlastnosti světla.

IMG_2503

Barevnost spojovala téměř všechny exponáty. Stejně tak vysoká míra jejich abstrakce a obvykle i minimalismu. To vše ve mně paradoxně vzbuzovalo příjemný pocit. Divné ticho, chlad i samota.

IMG_2513

Moje návštěva se chýlila ke konci. Přemýšlel jsem o kýčovitosti pivní pupkovaté kultury, která se odehrávala venku. Jednou z hvězd večerního programu byl Kabát revival. Nedávno pivovar uvolnil amatérsky působící fotografie nahých slečen pózujících na paletách s pivem. Pupkaři i jejich ženy to na facebooku přijali s nadšením.

IMG_2512

Naproti tomu stála mladá štíhlá alternativa místních umělců, o jejichž existenci má málokdo tušení. Jejich dílo, byť se převážně zaměřilo jen na tři barvy, mne uvrhlo do relaxovaného stavu a zasloužilo by si větší pozornost. Výstava ukázala, že navzdory tomu, jak se tomu naše kultura snaží bránit, máme kolem sebe spoustu zajímavých lidí, kteří jsou schopní nás vytáhnout z hlubokého panelákového bahna, ve kterém se naše společnost topí až po krk.

K této výstavě bych měl snad jednu výtku. Reagovala pouze na bezprostřední fyzický prostor a jeho vnitřní hodnotu a širší kontext pivovaru přehlížela. Na výstavě jsem neviděl (nebo přehlédl) odkaz k vaření piva. K vidění sice byla jedna míchačka, ale ta zrovna do nádrže, kde pivo kvasí, přímo nepatří.

Jinak to byl opravdu příjemný nevšední zážitek, který byl s venkovní akcí v obrovském kontrastu. Na jednu stranu je dobře, že stojí proti většinovosti stylu pivo-párek-prsa-Nova, na stranu druhou je to škoda, že poptávka po takových akcích je mizivá. Vždyť i tito umělci mají rádi pivo, tak proč jim nedát prostor se k pivní kultuře také vyjádřit a zapojit se do ní.

pondělí 2. června 2014

Kmotrovy výrobky a Babišland

“Koupí Vodňanského kuřete sypete peníze do kapsy Babišovi,” stálo, pokud si dobře pamatuji, v jednom deníku, kterým se zabývali mí spolužáci ve škole. Je to hodně zkratkovité tvrzení, ale je pravda, že z každého výrobku Agrofertu, který si koupíte, má zisk i osobně Andrej Babiš. Zisk je naprosto normální věc a není třeba to, že má na něčem Babiš osobní zisk nějak démonizovat.

Zajímavé ale je, kolik výrobků v našich krámech pochází právě z Agrofertu. Pokusili jsme se na to jít nejprve přes ochranné známky, ale příliš úspěchů jsme nezaznamenali. Proto jsme nyní začali vytahovat z webů seznamy produktů potravinářských firem z koncernu Agrofert.

Mým stále přiděleným podnikem (Když je babiš ministr financí, nedá se hovořit už o národním podniku?) je KMOTR – Masna Kroměříž a. s. Je to zajímavé spojení Babiš – Kmotr. Každopádně společnost má na svých stránkách 94 výrobků, především masných, nepočítám dárkové koše z nich složených ani propagační materiály jako trička. Z těch je 52 v kategorii Obchodní zboží, to znamená produkty, které si kupujete v rámci pultového prodeje a značku Babiš Kmotr na nich nenajdete.

kmotr_vyrobky

V Picase jsem vytvořil rychlou koláž, na kterou se vešlo 84 Kmotrových produktů. Jsem zvědavý, zda se nám podaří udělat takovou koláž za celý Agrofert.

Babišland a ochranné známky

Současný ministr financí Andrej Babiš řekl: Co je dobré pro mé podniky, je dobré i pro běžné občany. Apatická česká populace zůstává vůči takovému tvrzení apatická. Co vlastně jsou Babišovy podniky a kde všude se setkáváme s jeho výrobky? V rámci Datové žurnalistiky jsme se to rozhodli zjistit.

Rozhodli jsme se prozkoumat ochranné známky, které vlastní potravinářské podniky z koncernu Agrofert. Osobně jsem zjistil, že mnoho z nich je mi neznámých. Většina z nich je nepoužívaných. Zkoumal jsem KMOTR – Masna Kroměříž a. s. a její známky z většiny nelze vidět v obchodech. Její výrobky naopak nemají většinou zaregistrovanou ochrannou známku.

Při svém zkoumání jsem našel několik zajímavostí. Kmotr je například vlastníkem slovní ochranné známky BARON vztahující se na masné výrobky, zejména salámy. Slovenský Púchovský mäsový priemysel, a.s. vyrábí salámy pod značkou Baron. Kmotr tak nejspíš blokuje prodej těchto salámů u nás, přestože sám známku nijak nepoužívá.

Jak si v Agrofertu pomáhají navzájem, je zase příklad použití známky Sedlácký salám. Ten totiž neprodává Kmotr Babiš, ale Kostelecké uzeniny. Zasmál jsem se také u tohoto komentáře – upozorňuje na salám Hádes (slovní ochranná známka) a jeho mytologický význam. Uvede vás totiž nejspíš do říše mrtvých. Není divu, že se salám už nevyrábí.

úterý 20. května 2014

Sluníčkový Manifest kyborgů Donny Harawayové

Kyborg, spojení člověka a stroje, je utopické stvoření budoucnosti. Alespoň to vyčtu z Manifestu kyborgů. Podtitulek to dokresluje: “Věda, technologie a socialistický feminismus ke konci dvacátého století.” Kdo by si myslel, že je Donna trochu na hlavu, má možná pravdu. Ale hned první věta zní: “Tento esej je pokusem vybudovat ironický politický mýtus věrný feminismu, socialismu a materialismu.”

Klíčovým slovem je zde právě to slovíčko ironický. Člověk pak neví, nakolik jsou to skutečné představy a hlavně přání samotné autorky a nakolik by se měl jen smát. Zbytek textu pak vkládá všechny naděje do kyborga. Stvoření, které smaže všechny rozdíly a hranice. Kyborg nás oprostí od našich biologických omezení. Bude nástrojem rovnosti. A to nelze hovořit o rovnosti pohlaví, protože kyborg smaže takové rozdíly, jako je pohlaví, takže už nepůjde rozlišit. Kyborg bude tím Jedním, “autonomním, mocným, Bohem.”

Jistě už někoho ze čtenářů napadlo, že Harawayová zde vlastně definuje Borgy ze Star Treku. Zajímavostí tedy je, že Manifest vznikl ještě před představením Borgů ve Star Treku (1985 vs. 1989). Tedy vše, co její text oslavuje, Star Trek neguje.

I mně připadá, že text cílí odebrat člověku to, co je lidské. Rozdíly, hranice, omezenost našeho vědomí. Kyborg je vlastně negací člověka. Negací všech jeho základních rysů, všeho, co ho odlišuje od zvířat, a zároveň všeho zvířecího. Biologický základ bude pro kyborga pouze hmotou. Vše ostatní bude božské.

Zdroj a citace: HARAWAY, D. Manifest kyborgů: Věda, technologie a socialistický feminismus ke konci dvacátého století, překlad Jolana Navrátilová; vydáno ve sborníku prací Fakulty sociální studií Brněnské univerzity, Sociální studia 7, 2002, s. 51-58; [online]

pondělí 19. května 2014

Konec duševního vlastnictví, den 1.

Vlastně již žádná změna nenastává, dopředu oznámené ukončení ochrany autorských práv způsobilo chaos ještě dříve, než vešlo v platnost. Obchody, lékárny i kina zejí prázdnotou, Švýcarsko uzavřelo své hranice, v ulicích se potulují špinavé děti, ve vzduchu je cítit zápach armádou pálených těl...

Obžaloba duševního vlastnictví Normana Stephana Kinselly staví na jasných a srozumitelných argumentech. Vyhovíme obžalobě? Dnešní mentální cvičení zní: Co by se stalo, kdybychom zrušili duševní vlastnictví hned teď? Jaký vliv by to mělo na současnou společnost? Myšlenka samotná je poněkud extrémní. Díkybohu, že uvedená změna nemůže nastat ze dne na den. Vyžadovalo by to dlouhodobější vývoj myšlení.

Když se řekne autorská práva, každý si nejspíš vzpomene maximálně na Uložto. Duševní vlastnictví ale dosahuje mnohem dále, než jen na hollywoodskou produkci. Výrazně významnější pro dnešní společnost jsou patenty. Patenty jsou dnes způsobem, jakým je chráněna investice do výzkumu a inovace. Patentová ochrana umožňuje majiteli svůj vynález velice dobře zpeněžit. Je to odměna za jeho práci. Je přiměřená?

Stejně tak jsou autorská práva odměnou i umělcům, kteří mají výhradní právo svůj nápad zpeněžit. Co by se stalo, kdybychom tento kanál zpeněžení umělcům, vynálezcům a ostatním "duševním vlastníkům" odebrali? Kam by se pak tito pánové odebrali? A upadl by svět do chaosu?

Doufejme, že neupadl. Snad by se výrobci pokusili co nejdéle udržet svůj příjem a vyrábět a prodávat svůj výrobek, než by padělatelé (kteří by však už nemohli být nazváni padělateli) začali vyrábět a prodávat tu samou věc levněji, ve stejné kvalitě. Možná by dokonce tu samou věc vylepšili a prodávali její lepší verzi a ještě levněji. Spousta právníků by asi přišlo o práci, ale třeba by si našli zaměstnání jinde. Vznikala by nová pracovní místa v podnicích, které by rozjely výrobu naklonovaných neznačkových produktů.

Nehledě na to, jestli by zůstala zachována ochrana alespoň značky výrobce, zákazník by však měl o trochu práce navíc. Najednou by si musel vybírat z nesmyslně velkého množství téměř totožných produktů. Nízká cena kvalitních produktů by ho mátla. (Všichni politici a zaměstnanci státní zprávy by postupem časem skončili za mřížemi za předražený nákup.)

Vznikla by hospodářská bublina, další průmyslová revoluce. Revoluční přerozdělení bohatství. O výzkum bychom se pár let také nemuseli obávat, všichni by totiž zkoumali metody, jak ochránit svoje duševní vlastnictví bez použití práva. Hippie vláda by pak tyto metody zakázala jako nemorální. Nové způsoby myšlenkového uspořádání [hmoty] přece musí být dostupné každému.

Byť někomu může dnes připadat myšlenka zrušení duševního vlastnictví jako perverzní, ne nutně by se jednalo o negativní změnu. Zvlášť pokud by ta změna probíhala pozvolně – zkracovala by se doba ochrany autorskými právy. Podle Kinselly by se dala současná forma, jakou je chráněno duševní vlastnictví – tedy vyhrazením práv na úrovni legislativy, považovat za perverzní. Zasahuje totiž do vlastnických práv člověka. Na své vlastní kopírce nesmím na svůj vlastní papír okopírovat svůj vlastní výtisk knihy a po té ho třeba prodat. To, že někdo napíše a vydá knihu s vyhrazenými právy, omezuje vykonávání mých vlastních vlastnických práv. A teď co je perverznější?

Konec patentové ochrany by rozhodně neznamenal konec výzkumu, vývoje a inovací produktů. Rozvoj přeci probíhal i před patentovou ochranou. Stejně tak by to nepoložilo zábavní průmysl. Jen by to znamenalo společenskou transformaci. Revoluci. Nové uspořádání. Nový řád. A podobně. Nový úděl. Novou budoucnost. Úsvit rovnováhy. Svobodu. Nový počátek. Zázrak. Nirvanu.

úterý 6. května 2014

Cédéčko a lá McLuhan

Marshall McLuhan nejspíše rád hovořil s technologiemi. Vyptával se jich na tyto otázky:

  1. Jakou činnost/věc/schopnost zlepšuješ?
  2. Jakou věc nahrazuješ?
  3. Co si bereš z minulosti?
  4. Pokud se vyvineš do extrému, co se z tebe stane?

Je to princip, jakým můžeme poznávat věci kolem sebe. Jejich podstatu, jejich původ, jejich směřování. Je pro mne překvapivé, kolik si technologie vypůjčují z dřívějších časů.

Na hodině jsem se pokusil takto hovořit s kompaktním diskem. Zjistil jsem, že to není vůbec snadné. První otázka má snadnou odpověď: Cédéčko zlepšuje přenos a uchování zvukových záznamů. Později se používá i pro uchování a přenos počítačových dat. Věc která je vytlačena cédéčkem je gramofonová deska a kazeta. Jako placatá kulatá věc je vlastně následovníkem gramofonové desky. Zároveň si bere vzorkování z flašinetu.

Obtížná otázka je, kam se cédéčko dostane při dohnání jeho užitečných vlastností do extrému. CD vzniklo jako médium přenosu zvuku dříve neslýchané dynamiky a kvality. Také ale přineslo digitální vzorkování zvuku, tedy nespojitou podstatu jednoznačně spojitého jevu. Pokud tedy budeme požadovat od cédéčka co nejvyšší kvalitu co nejvíce se podobající se spojitosti, nutně se cédéčko obrací ve vývoji a to směrem ke gramofonové desce. Je zjevné, že gramofonové desky opět nabírají na síle. Společně s internetovou distribucí hudby pomalu začínají vytlačovat cédéčka z trhu.

Zajímavý to chlapík ta gramofonová deska.

středa 23. dubna 2014

Co smrdí na Key4You.cz

Velice nerad píšu negativní zprávu, ale vypadá to, že mám s internetovými společnostmi vážně smůlu. Již nějakou dobu se snažím si počítačové hry obstarávat legálně a podporovat tak jejich vývoj. Nedávno jsem narazil na Key4You.cz. Zakoupení hry Simcity pro vydavatelskou platformu Origin proběhlo bez problémů. Nyní jsem chtěl rozšířit svou oblíbenou hru Civilization V pro Steam a zavítal jsem opět na stránky zmíněného obchodu. V nabídce rozšíření měli, avšak s jednou zvláštností a to, že si je nutné produkt aktivovat přes VPN (Virtual Private Network – skrz internet se připojíte do soukromé sítě, jako byste měli počítače přímo propojené kabelem třeba v jedné budově).

Mám teď pocit, že pro mnohé teď znovu objevuju Ameriku, ale důvod, proč je aktivace klíče možná pouze přes VPN, je ten, že eshop tuto hru nakoupil v jiném regionu (Rusko a Ukrajina), kde je tato hra levnější, a tento klíč je možný aktivovat jen z tohoto regionu. K ověření polohy používá Steam lokaci IP adresy mého počítače, kterou je možné právě pomocí VPN snadno maskovat.

Ve výsledku to tedy znamená, že ve skutečnosti si hru obstarávám ne zcela legálním způsobem. V podstatě je to jako bych si kupoval alkohol na falešnou občanku. Navíc z toho má zisk i obchod, ve kterém jsem klíč nakoupil. Ne nadarmo má sídlo v Panamě.

To mi ale nebylo hned jasné a naivně jsme si myslel, že VPN je potřeba k přístupu k prémiovým akcím velkoobchodního odběratele (všichni si občas tvoříme mylné konceptuální modely). Nicméně hru jsem zakoupil a k aktivaci jsem dle návodu použil demoverzi služby usaip.eu a připojil se s potížemi na server na Ukrajině. Bohužel ale po každém pokusu o aktivaci klíče, nebyl server Steam dostupný.

Podpora Key4You mně po několika emailech nakonec vyzvala, abych jí poskytl své přihlašovací údaje ke Steam, že produkt aktivuje za mně. To je samozřejmě směšné. Moje hloupost mě stála tři stovky (pochybuji, že se mi podaří dosáhnout vrácení peněz). Za blbost se prostě platí.

Na závěr ale přidávám ale malou výzvu: Nekupujte si pro Steam hry, které je nutné aktivovat přes VPN. Patří ke svobodě podnikání nastavovat si vlastní cenu (Takže neplatí pro voliče komunistů. Vy stejně stojíte ve frontě na banány a tohle si nemůžete číst). Pokud vás hřeje, že za produkt platíte a nejste piráty, vězte, že vlastně sypete peníze do kapsy nějakého překupníkovi v pásmu šedé ekonomiky.

Zároveň si sypu popel na hlavu, že jsem opravdu tak neznalý. A navíc se takovou hru vůbec pokouším aktivovat.

sobota 12. dubna 2014

Je člověk přirozený?

V průběhu času jsme si vytvořili velké množství vymožeností. Už nějakou dobu se cítíme být pány přírody. Pány světa. Mnoho věcí můžeme ovládat a ovlivňovat. Při čtení Heidegerovy Otázky techniky se dozvídáme, jak technologiemi člověk neustále něco vymáhá, dobývá, aby se tím mohl zásobit. Že technika vše přetváří na prostředky, které slouží pro získání dalších prostředků.

Zaujal mě celkový přístup jakým Heidegger přistupuje k lidstvu. Že nejsme přirození, že naše existence je někde nad tím vším. Umělost systému přetváření prostředků. Když vykvete květ, jedná se o fýzis, o přírodní princip, přirozenost. A na první pohled tomu tak je: strom vykvete, protože to je zkrátka podstata jeho bytí. Oproti tomu to, že sestrojím auto, může být na první pohled zcela umělý, nepřírodní princip.

Podle mě je to ale naopak. Sestrojení auta i kvetení rostlin má úplně stejný a přirozený základ. Rostliny kvetou, aby se mohly rozmnožit. Zdánlivě jednoduché je přenesení zrníčka pylu z jednoho květu na druhý. Oproti tomu role auta, na první pohled velice složitého stroje, v rozmnožování lidí je (až na sex v autě) ne zcela zřejmá.

Důvod, proč se nám obě věci zdají různě umělé, je ale jen v perspektivě. Leží v rozlišovací úrovni dvou systémů. I v rostlině, aby mohla rozkvést, probíhá množství velice složitých přírodních procesů. My ale nejsme větev, ze které květ vyraší, nebo jiná část stromu, abychom jim přisuzovali stejnou váhu jako automobilu.

Do jaké míry se liší to, že si liška vyhrabe noru, aby s její pomocí lépe přežila ona sama i její živočišný druh; a to, že si za stejným účelem vyrobí člověk automobil?

neděle 30. března 2014

“Mulťák:” Záhadné 15% pravidlo

Analyzoval jsem data z etiket 14 multivitaminových ovocných šťáv, nektarů a nápojů. Moje zjištění? Ve všech je stejné množství přidaných vitamínů. Pouze u vitaminu A alternuje mezi 0,12 mg a 0,24 mg na 100 ml a u vitaminu C mezi 12 mg a 24 mg na 100 ml. U všech ostatních vitaminu jsou data shodná. Jen se liší zastoupení vitamínů.

Nezáleží tedy na tom, kolik výrobek stojí. Ani kolik v sobě obsahuje cukru, ovocné složky, umělých sladidel. Všechny obsahují totožné množství přidaných vitamínů, u většiny z nich to je 15% doporučené denní dávky. Stejně tak to ale hovoří o původu vitamínů v těchto nápojích: Jsou uměle přidané. Žádný ze 14 vzorků se neskládá pouze z přírodních surovin, nýbrž vždy obsahuje uměle přidané vitamíny.

To v praxi znamená, že když si koupíte mulťák s myšlenkou na zdravé vitamíny, zkonzumujete relativně vysoké množství cukru (u 100% šťáv je tento cukr přirozeným obsahem, jinak je přidaný) a případně umělých sladidel, abyste doplnili vitaminy, které jste mohli přijmout jako tabletku a zapít sklenicí vody. Anebo lépe, mohli jste je získat ve vyvážené stravě z jiných potravin.

Otázkou zůstává, proč je množství těchto vitaminů stejné. Je to legislativou EU? ČR? Nebo je to dáno prefabrikovanými aditivy, které se dávkují v přesně daném množství a které si všichni výrobci kupují ze stejného zdroje?

Graf závislosti ddd na ceně

Graf ukazuje závislost doporučených denních dávek vitamínů na ceně produktu. Ostatní vitaminy, pokud jsou v džusu obsazeny, mají ve 100 ml 15% doporučené denní dávky, kopírují tedy průběh vitaminu E. Z grafu je jasně vidět, že množství vitaminu je nezávislé na ceně.

Sítě, nejen sociální

Síť, graf, je celek propojených uzlů. Je to vlastně zase systém. Soubor vrcholů propojených hranami. Z pohledu matematiky je to velmi cenná věc. Zejména pro modelování. Můžeme vytvářet modely složitých systémů a díky tomu snadněji usuzovat o chování systému.

Problém sedmi mostů města Královce je již dávno vyřešen. Díky síti. Co ale právě ty sociální sítě? Může nám být pohled na sociální síť jako na graf k něčemu užitečné? K něčemu lepšímu než k roztřídění svých přátel do různých skupin?

Capture

Určitě, zkuste si provést analýzu svých facebookových přátel na WolframAlpha a sjeďte si až do části, kde máte z přátel vytvořenou síť. Podle ní máte přátele rozřazené do jednotlivých kategorií, které odpovídají termínům z teorie grafů. Pak vidíte, kteří z vašich přátel jsou uvnitř vaší sítě přátel, kdo naopak na okraji. Kdo v síti nejvíce lidí spojuje a kdo mezi nimi vytváří mosty. Dokázali byste taková data využít v praxi? A jak?

Vše je systém

Všimli jste si toho, že vše je systém? Soubor souvisejících částí. Třeba taková kniha je úžasný systém. Soubor svázaných stránek, ve kterých je ukryt text, který na sebe navazuje tak, jak jsme zvyklí knihu číst. A podle rozlišovacích úrovně pak i každá stránka je systém. Vlastně i každé vlákno papíru je systém. Záleží jak se na to díváte.

I text je systém. Písmena tvoří slova, ty věty a ty pak odstavce. Vyprávění je systém. V hodině jsme se zaměřili na pohádku o perníkové chaloupce. Jednotlivé věty představovaly prvky systémy. Jejich vztahy pak vyplynuly především z obsahu a významu jednotlivých vět.

Za domácí úkol jsme měli provést podobnou analýzu další pohádky. Narazil jsem ale na řadu problémů. Jaké vztahy jsou důležité a jaké zanedbávám? Měl jsem problém držet se jednoduchého standardu pro určení vazeb mezi větami. Zvláštní mi přišlo, že vazeb mám opravdu málo, oproti třeba již zmíněné perníkové chaloupce. Chtěl bych jich mít víc, ale jaké? Pokračování (i s grafem) příště…

úterý 25. března 2014

Vitamín C: Mé soukromé peklo datové žurnalistiky

V předmětu Datová žurnalistika se zabýváme nealkoholickými sladkými nápoji. Naším úkolem bylo zjistit data o cukrech a kaloriích v nich obsažených a následně během semestru z těchto dat připravit vizualizaci a článek.

Já jsem pro začátek “vykradl” na webu dostupnou databázi nápojů. Když se pak vyučující Šlerka ptal, co nám na těch datech přijde zajímavé, nevěděl jsem. Že v sobě sladké nápoje mají cukr a jsou energetické, mi nepřišlo zajímavé. Že džusy mají v sobě cukr a jsou energetické, mi také nepřišlo zajímavé. Zkrátka v datech jsem neviděl žádný konflikt.

Jenže pak právě spolužáci začali střílet, že džusy jsou ještě kaloričtější než limonády. A začali tak nadržovat limonádám. Těm chemickým nápojům, kde se cukr do kotle nahazuje lopatou. To jsem nemohl nechat být a říkal jsem si, že ten cukr v ovocných džusech přece musí být hodnější. Že z ovoce nemůže vzejít nic zlého. Přece jsou v nich nějaké vitamíny!

Tak jsem to začal zkoumat na internetu a narazil na velice zajímavý článek: Why Your Orange Juice Is Slowly Killing You. Píše se v něm, že obsah vitaminu C nevyvažuje obsah cukru v džusu. Že ovoce je lepší jíst v celku. Nakonec ty ohlasy, že džusy jsou stejně špatné jako limonády, nejsou tak daleko od pravdy. Rozhodl jsem se tedy srovnat pomerančový džus s pomerančem. A brokolicí. No jo, jenže na datovou žurnalistiku je to nějak málo dat. Co jablečné džusy? Nemají skoro žádný vitamin C. Tak v čem jsou tedy lepší, než limonády?

Konec výmluv, proč se mi až doteď nepodařilo udělat ani polovino toho, co mým spolužákům. Je třeba zajít do terénu a zjistit jak jsou na tom džusy doopravdy. “Multivitamín” – není to krásný název pro obyčejný džus? Tak nějak implikuje, že je plný vitamínů, instatního zdraví a štěstí. Pojďme se na něj podívat!

čtvrtek 13. března 2014

Jak na správný graf

To bylo téma poslední hodiny Datové žurnalistiky, které jsem se účastnil. Důležitou částí bylo vyjádřit to důležité z datové sady, kterou mám. Teda já stále žádnou nemám. Pracovalo se kolektivně na datech jednotlivců na tabuli. Tvorba grafické koncepce probíhala následovně: Zjištění důležitých vlastností, které ve svých datech mám. Množství cukru, objem, energetická hodnota, název, druh. Pak jsme se dostali  do cyklické fáze vymýšlení grafické podoby.

Nejdřív padl návrh a pak verifikace, zda dostatečně dobře zobrazuje požadované vlastnosti. Pak nový návrh a opětovná verifikace. Mnohdy nám vlastně vyšlo, že nejlepším výsledkem je jednoduchý sloupcový graf nebo stejně běžné grafy.

V hodině se naplno projevila pro mne temná strana datové žurnalistiky. Zaslepení senzací se snažíme vymýšlet i takové věci, jako je “jak dlouho musím cvičit, aby zmizela ta kola, co jsem měl k obědu.” Připomíná mi, jak je naše společnost rozbitá. Ach, to bolí.

Web verze RIP.0

Kdo vlastně ještě “surfuje” na webu? Matně si vzpomínám, co to vlastně znamenalo. Nastává éra webu na sklonku webu. (Podivná větná konstrukce je zde naschvál.) Webové stránky se bez pozdvižení obočí veřejnosti přeměnily na webové aplikace. Když si čtete tyto řádky, myslete na to, že web složený ze stránek je minulostí. Kdy naposledy jste byli na stránce, jejíž obsah bylo plně statické HTML?

Zapamatujte si ještě tyto řádky na dožívající službě pro vedení blogýsků. Zapamatujte si blogy, tak jak jsou. Personalizované podle gusta autora. Brzy je převálcují uniformní služby jako Medium, Svbtle nebo i obyčejné fejsbuky. Nudný obsah totiž povyšují do vlastní ekosféry. Vznikají velmi sofistikované systémy pro práci s obsahem.

Přichází éra webových a mobilních aplikací na míru. Tvořit stále může každý, ale jiným způsobem. Už si nevytvořím vlastní statické stránky plné designerských prohřešků, ukradených kousků kódu a syntaktických chyb. Svěřím své dílo do rukou aplikací–profesionálů. Tato aplikace můj obsah ponese na vyšší úroveň a potěší tak mě i moje publikum.

Manovich: Principy variability

Jeden z principů nových médií podle Manoviche je variabilita. To, že je dílo uloženo digitálně a je modulární, umožňuje dílo mít ve více verzích. Je variabilní a je možné ho různě skládat a interpretovat.

Za úkol jsem dostal přidat příklady k jednotlivým případům principu variability:

  1. Uložení v mediální databázi. Lze získávat díla v různém rozlišení, formě, i obsahem.
  2. Více rozhraní nad stejnými daty. Příkladem prvních dvou principů budiž YouTube. Umožňuje přehrávat videa v různých rozlišení, s titulky a bez, přehrávat od určitého času, na různých zařízeních.
  3. Využití informací o uživateli. Kromě YouTube třeba i Google Play Music sleduje poslech uživatele a nabízí mu další skladby, podle toho, co by se mu mohlo líbit. To je dokonce dál, než původně Manovich zamýšlel. Dnes jeho představě spíš odpovídá třeba responzivní design webových stránek.
  4. Interaktivita větvového typu. Typickým příkladem je eshop – k předmětům uživatel klasicky přistupuje podle kategorií.
  5. Hypermédia. Hry na facebooku – sdílení úspěchů. Sociální tlačítka v každém článku, pinboardy a podobné oldschool věci.
  6. Pravidelné aktualizace. Twitter, Facebook a sociální sítě vlastně na aktualizacích stojí. Aktualizace stavu…
  7. Stupňovatelnost. “Metafora mapy”? Google Maps!

Psaní o datech: Potřebujete konflikt

Posledně jsem zmínil, proč je důležité mít při psaní o datech příběh. Na další hodině mnohokrát padlo ještě slovo konflikt. Příběh zkrátka potřebuje zápletku. Nestačí napsat: Šel jsem na záchod a vyčůral jsem se. To není zajímavé. Zajímavější je: Šel jsem na záchod a nevyčůral jsem se.

Ilustruje to i situace, na kterou poukazuje Pavel Šafr článkem v Reflexu. Policie uvolnila informace o tom, že Jana Nečasová (Nagyová) dostávala luxusní šperky od různých lidí. V situaci, kdy se všechny další informace k případu přísně tají (konflikt). “Data” o majetku Jany Nagyové jsou jak stvořená pro článek: Vysoká státní úřednice, přítelkyně tehdejšího premiéra, měla hodně drahých věcí. Pro spoustu lidí se peníze a post ve veřejné správě vylučují. Jasný konflikt.

nagyova_sperky

Bohatství Nečasové a informace o něm nejsou tolik předmětem datové žurnalistiky (i když by jistě také mohly být). Konflikt je ale obecný princip pro článek, a je třeba ho přenést i k datům. V předmětu, kde se jimi zabýváme, jsme zkoumali obsah energie v nápojích. Ačkoliv mi celá řada konfliktů přišla absurdně zavádějící, v podstatě má každý student svůj vlastní konflikt nad velice podobnými daty. Třeba, že ovocné džusy obsahují více energie než slazené nápoje. Mnoho lidí by očekávalo něco jiného.

Vivala.cz: jak jsem se spálil

Když mi od Bandzone.cz přišel email, že spolupracují na projektu přímého prodeje hudby v Čechách, zaradoval jsem se. O několik měsíců později už se neraduji. Běduji.

Ano podařilo se mi na Vivalu nahrát album své kapely a dokonce prodat několik alb i písniček, ale peníze, které fanoušci mojí kapely zaplatili, jsem nikdy neobdržel. Vivalu jsem se snažil urgovat emailem. Bez odpovědi. Telefonicky – volané číslo nebylo nikdy dostupné. Nakonec jsem napsal na Facebook a někdo se mi telefonem ozval s tím, že moji situaci vyřeší. Následně jsem obdržel email, ve kterém mi bylo sděleno, že platbu obdržím s další várkou plateb (tj. zhruba za měsíc a půl).

Neměl jsem moc časů se rozčilovat, jaktože mi peníze nepošlou okamžitě, tak jsem čekal. 20. února, datum další várky plateb, opět žádné peníze nepřišly. Nikdy žádné peníze nepřišly. Před touto službou Vás varuji. Varovat by vás mělo i uživatelské rozhraní Vivala.cz při prodeji vašich skladeb:

Údaje, které do Vivala.cz jednou zadáte, již nelze změnit. Jediný způsob, jak můžete Vaše údaje změnit je poslat email. Je snadné podvrhnout adresu odesilatele a změnit jakýkoliv údaj (třeba číslo účtu, na který se vyplácí peníze). Nebo cenu alba. Jenže na žádné mé emaily již nikdo nereagoval od chvíle, kdy se mi jednou podařilo podat žádost na změnu ceny alba. Navíc kontaktní email pro uživatele (uzivatele@vivala.cz) neexistuje – zaslané emaily se vrací. Vivala se zákazníky sporadicky komunikuje maximálně na Facebooku.

Moje rada zůstává: Od Vivala.cz ruce dál!

Pokud se někdo chce k tomuto textu vyjádřit, laskavě použije komentář pod ním.

sobota 22. února 2014

Psík a kočička: Pohádka

Za časů, kdy psík a kočička pořád spolu hospodařili; vlastnili u hvozdu svůj malý dům a tam spolu bydlili a mínili každou akci vykonávat tak, jak ji vykonávají zralí lidi.

“To bylo tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili; měli u lesa svůj malý domeček a tam spolu bydleli a chtěli všechno dělat tak, jak to dělají velcí lidé.”
– Josef Čapek: Povídání o pejskovi a kočičce

Že zní první odstavec nějak divně? Tímto způsobem jsem se snažil opsat originální text od Josefa Čapka citovaný v druhém odstavci. Tak, aniž bych použil samohlásku e. To byl náš pondělní úkol během hodiny Základů studia nových médií. Kvůli brněnskému koncertu jsem musel z hodiny odejít bohužel předčasně, ale snad jsem pochopil předávanou zprávu: Média mohou obsah přenášet jen omezeně. Ilustrováno to bylo omezením použití samohlásky e.

Třebaže si toho nevšímáme, všechna média jsou nějak omezena. Vždy podávají část “reality,” původního obrazu. Malou část. Pokud jsme o události informování jen textovou zprávu, těžko tato zpráva ponese tón hlasu, jakou by ten samý člověk tu zprávu vyprávěl osobně při setkání. Nebo v rozhlase. Moderní technologie nám dokonce umožnili jít dál, než jen osobní sdělení informací. Obraz ve formě fotografie či videa nebo autentická zvuková nahrávka nám umožňují předat více informací o události, než bychom bez jakékoliv technologii byli schopni.

Avšak všechna tato média jsou omezena. Přináší nám jen nepatrný zlomek informací. A jaké by bylo ideální množství? Chceme víc informací, než kolik by nám přinesla naše vlastní přítomnost na události? V určitém ohledu již tyto informace dostáváme! Třeba když náhodou na ulici náhodou narazíme na demonstraci, tak vlastně ani nemusíme mít tušení, proč vznikla a kam směřuje. Ve zprávách se tyto informace ale v určité míře dozvíme.

Jaký by byl ideál média a přenosu vědění? Kolektivní mysl jako ji známe od Borgů ze Star treku? Věděli bychom vše, co ví někdo jiný. Viděli bychom vše, co vidí jiní. Ale co věci, které nikdo nevidí? Vševědoucí mysl. Bůh, pozorovatel vesmíru, znající pohyb a umístění libovolné částice. To je informační ideál. Oproti němu je i naše mysl jen velmi omezené médium.

Příběh to “prodává”

Z pondělní hodiny Datové žurnalistiky jsem si odnesl především následující: Příběh je to, co prodává. Nezáleží, jak hustou infografiku vytvoříte, když nepodporuje žádný příběh. Jako bych se vracel k jednomu z článků, ve které tvrdím, že milujeme příběhy. Každý tvořitel obsahu, by to měl nosit v hlavě. I “datový žurnalista.”

Příběh je zkrátka nejpřirozenější formou, jak jsme schopni přijímat informace. Při tvorbě se ptejme: Co chci druhé straně povědět?

Na hodině ještě byla vyřčena jedna myšlenka: Jako žurnalisté bychom měli pomoci ostatním lidem se rozhodovat.

Právě poskytování informací za účelem podpoření rozhodování ostatních mi uvízlo v hlavě a zabránilo dávat na hodině pořádně pozor. Kde je totiž hranice, kdy se čtenář ještě rozhoduje svobodně a ne jen tak, jak mu řekneme? Můžeme mu říkat, jak se má rozhodovat? Co třeba volební kalkulačka? Jaký nám asi ona říká příběh?

Člověk udělá všechno, co se mu řekne.

Sám jsem odpoledne po hodině zkusil cheeseburger v restauraci McDonalds na Strakonické. Můžu říct: “Nechutnal mi, byl jak polystyren.” Můžu říct: “Nejezte v mekáči číze, jsou jak polystyren.” Můžu říct: “Nejezte nic v mekáči, není to zdravý.” Sám jsem si ale ještě týž den večer dal ve Vídni na nádraží (Le) Big Mac. Byl dobrej. Nejezte v mekáči. Pijte Duff.

úterý 14. ledna 2014

Recyklace odpadu: Internetové deníky

Internetové deníky se chovají spíše jako agregátor zpráv, než jako tvůrce vlastního obsahu. To jsme zjistili během krátkého výzkumu internetových médií. V říjnu jsme se internetovým deníkům věnovali na hodinách Informační vědy a Srovnávacích mediálních studií. Naprosto zřejmá věc, že obsah napříč zpravodajskými servery je v podstatě totožný, se potvrdila.

Jak si představuji práci redaktora takového serveru: Dostanu zprávičku od ČTK a rychle ji přebásním vlastními slovy. V zabarvení, které odpovídá naladění média – tedy agresivně a levicově, pokud píšu pro Novinky, probabišovsky pokud píšu pro iDnes (toto tvrzení je spíš ilustrační, protože probabišovské zabarvení se spíš nepotvrdilo). Přidám něco negativní nálady, špetku soli a pepře. Rychle to frknu na web, abych byl první. V další fázi potom sleduji střídavě statistiky čtenosti mého článku, abych pohonil ego, a další zpravodajské servery, jestli náhodou nepřišly na nějakou novinku ohledně tématu článku. V tom případě text aktualizuji a vydám ho s pozměněným titulkem aby vypadal jako nová zpráva, i kdybych v článku změnil jen jedinou větu.

V různých médiích se tento postup liší. Když pracuji pro regionální deník, tak dostanu zprávičku od policejní mluvčí. Pokud je v kanclu velká nuda, půjdu se na tu hořící popelnici podívat. Když pracuji v bulváru, počkám až mi nějaká celebrita pošle nějaké "uniklé" fotografie. Když pracuji ve veřejnoprávním médiu, počkám až mi zprávu pošle Reuters. Nebo si něco přečtu na webu The Guardian. Taky rešerši udělám větší, nepodívám se jen na Wiki a na konkurenční média (žádná nejsou), ale i na zahraniční zpravodajské weby. Když pro Rozhlas.cz, tak tomu věnuji hodně času a spolupracuji s kolegy.

Jistě v tom je trošku nadsázky, jako vždy, ale nepřijde mi, že bych byl tak daleko od pravdy. Takhle se kvalitní obsah udělat nedá. Spoustu obsahu generuje ČTK. Ten se pak různě překrucuje podle principu "jedna paní povídala." Kdybychom chtěli opravdu kvalitní články, kolik by jich jednotlivé deníky dokázali vyprodukovat? Mé přání by bylo zvýšit podíl kvality na úkor kvantity tak 10×.

Většina zpravodajských serverů je placena reklamou. Veřejnoprávní z daní a koncesionářských poplatků. Služby jako Flattr se prosazují špatně. Servery vás buzerují za používání AdBlock, ale nenabízejí alternativu. Místo složité detekce AdBlocku, co takhle vymyslet jiný monetizační systém? Ale to by nejdřív musel být zajímavý obsah. Kdybyste měli v monitoru zdířku na drobné, komu byste vhodili nějakou korunu? Za jaký obsah bychom byli ochotní platit?

Na závěr ještě video, ve kterém Josef Šlerka shrnuje výsledky našeho průzkumu:



sobota 11. ledna 2014

Nemáme staré moderátory!

Problém: Moderátoři Událostí jsou řádově o 10 až 15 let mladší, než moderátoři hlavních zpravodajských relací v západních televizích. Já říkám: Toto není problém. Josef Šlerka říká: Je to k zamyšlení, předal bych tuto informaci České televizi. Já říkám: Kdyby na západě skákali z okna, skočíme taky?

Při zkoumání věku moderátorů televizních zpráv se podařilo ověřit hypotézu, že jsou u nás moderátoři výrazně mladší než na západě. Můžeme si říct: Nevážíme si stáří. Nebo: Diskriminujeme. Nebo: Vraždíme koťátka. Ne, to vlastně nemůžeme. Vyhněme se ukvapeným závěrům a přemýšlejme, co to znamená.

Výběr moderátora pro televizní zprávy je pečlivě prováděnou "akcí" a je mu přisuzována veliká váha. Tito "čteči zpráv" mají vysoké společenské postavení a stávají se z nich celebrity. Ano, jsou to známé tváře, protože se na ně lidé dívají pravidelně u večeře. Jistě, jsou to pravděpodobně špičky oboru. Ale jakého?

Zkrátím to nadsázkou: moderátoři zpráv přišli ke slávě jak slepý k houslím. Sklízejí ovace za těžkou dřinu celého zpravodajského týmu. Nezlehčuji jejich práci, ale rozhodně zlehčuji jejich důležitost. Ta je nadsazená. Je nezasloužená. Naše pozornost upřená na jejich věk je vlastně úplně nepodstatná.

Klíčové je, co je předmětem samotných zpráv. Čí svět vlastně prezentují. Česká televize by měla vysílat zprávy, které budou vyváženě vybrané pro všechny vrstvy obyvatelstva. To, že je prezentují mladí lidé, pak vychází z toho, kdo nejlépe udrží naši pozornost. Je to jen reakce na fungování naší společnosti.

Při hledání myšlenek k tomuto článku jsem zjistil, že Aneta Savarová na vysoké pózovala na mírně lechtivých fotografiích a že je příznivcem alternativní medicíny. A spoustu jiných věcí o téhle údajně sexy moderátorce. Proč to lidi vůbec zajímá? Chtějí vědět to samé o prodavačce, co jim právě váží salámový nářez?

Zkuste si místo jmen v titulcích představit profese. A pak je zaměnit za jinou profesi. Třeba místo "Milan Baroš bije přítelkyni" si představte "Fotbalista bije přítelkyni." A pak "Číšník bije přítelkyni." Proč mi, proboha, přijde titulek s Barošem nejzajímavější?

Od původního tématu jsem poněkud odběhl. Ale na závěr tedy: Výběr moderátora je čistě racionální věc. Vzhled zkrátka hraje v lidském myšlení velice důležitou roli. A vybírat moderátory podle vzhledu mi přijde logické. Vždyť na ně někdy je i nepřetržitý minutový záběr! A komu se to nelíbí, ať poslouchá rádio. Tečka.

Jste hezcí, huba vám mele a umíte se dotýkat interaktivní obrazovky? Naše televize vás potřebuje!

sobota 4. ledna 2014

Předsevzetí pro 2014: Žádné zprávy!

Ze Srovnávacích mediálních studií a Informační vědy ve mně zůstává pocit, že vše, co jsme zkoumali bylo zkažené. Špatné. Zkoumali jsme noviny, internetové portály, televizní zpravodajství. Hromádku neužitečných a nezajímavých věcí. Odteď jim již nebudu věnovat ani vteřinu svého času.

Není to jen problém času, kterým strávím jejich sledováním či čtením. Chtě nechtě mi v hlavě uvíznou i samotné zprávy. Zůstanou nám v ní i největší pitomosti jako "Polívka se obul do insolvenční správkyně, v bankrotu možná neskončí" (aktuální titulek na Novinky.cz). Tenhle titulek mi bude odteď vrtošit v mozku a napadat moje normální myšlenky, jako je příprava na písemky v příštím týdnu.

Inspirací pro mě byla esej Rolfa Dobelliho (zkrácený výtah na The Guardian). V ní zmiňuje hned několik důvodů, proč je "spotřeba" zpráv zbytečná, či dokonce škodlivá záležitost.

Poslední dobou když vidím nějakou zprávu v televizi, posmívám se: "A koho to zajímá?" Ještě lepší otázka je: "A k čemu mi to je?" K čemu vám to je? Proč sledujete zprávy? Protože je to snadné? Jednoduchý stimul pro vaše mozky?

Nenechám se již stresovat zprávičkami. Nemá to smysl. Budu si číst složitější věci, které si zapamatuji. Ze zpráv za minulý měsíc si totiž nepamatuji nic. Ani za minulý týden. Ale pamatuji si několik článků, které jsem si přečetl na Medium.com. Byly obsáhlé a poučné. To zprávičky nejsou. Na mé cestě k moudrosti zprávičky nepředstavují pomocníčky, ale překážky. Je čas se jim vyhnout. Protože jinak bych potřeboval alespoň buldozer, abych je porazil.

Bohužel tohle trošku ospravedlňuje "zprávičková" média. Píší totiž to, co někdo jiný (já) nechce, aby psali. A tak by to mělo být. A je to paradoxní.