Sluníčkový Manifest kyborgů Donny Harawayové

Kyborg, spojení člověka a stroje, je utopické stvoření budoucnosti. Alespoň to vyčtu z Manifestu kyborgů. Podtitulek to dokresluje: “Věda, technologie a socialistický feminismus ke konci dvacátého století.” Kdo by si myslel, že je Donna trochu na hlavu, má možná pravdu. Ale hned první věta zní: “Tento esej je pokusem vybudovat ironický politický mýtus věrný feminismu, socialismu a materialismu.”

Klíčovým slovem je zde právě to slovíčko ironický. Člověk pak neví, nakolik jsou to skutečné představy a hlavně přání samotné autorky a nakolik by se měl jen smát. Zbytek textu pak vkládá všechny naděje do kyborga. Stvoření, které smaže všechny rozdíly a hranice. Kyborg nás oprostí od našich biologických omezení. Bude nástrojem rovnosti. A to nelze hovořit o rovnosti pohlaví, protože kyborg smaže takové rozdíly, jako je pohlaví, takže už nepůjde rozlišit. Kyborg bude tím Jedním, “autonomním, mocným, Bohem.”

Jistě už někoho ze čtenářů napadlo, že Harawayová zde vlastně definuje Borgy ze Star Treku. Zajímavostí tedy je, že Manifest vznikl ještě před představením Borgů ve Star Treku (1985 vs. 1989). Tedy vše, co její text oslavuje, Star Trek neguje.

I mně připadá, že text cílí odebrat člověku to, co je lidské. Rozdíly, hranice, omezenost našeho vědomí. Kyborg je vlastně negací člověka. Negací všech jeho základních rysů, všeho, co ho odlišuje od zvířat, a zároveň všeho zvířecího. Biologický základ bude pro kyborga pouze hmotou. Vše ostatní bude božské.

Zdroj a citace: HARAWAY, D. Manifest kyborgů: Věda, technologie a socialistický feminismus ke konci dvacátého století, překlad Jolana Navrátilová; vydáno ve sborníku prací Fakulty sociální studií Brněnské univerzity, Sociální studia 7, 2002, s. 51-58; [online]

Konec duševního vlastnictví, den 1.

Vlastně již žádná změna nenastává, dopředu oznámené ukončení ochrany autorských práv způsobilo chaos ještě dříve, než vešlo v platnost. Obchody, lékárny i kina zejí prázdnotou, Švýcarsko uzavřelo své hranice, v ulicích se potulují špinavé děti, ve vzduchu je cítit zápach armádou pálených těl...

Obžaloba duševního vlastnictví Normana Stephana Kinselly staví na jasných a srozumitelných argumentech. Vyhovíme obžalobě? Dnešní mentální cvičení zní: Co by se stalo, kdybychom zrušili duševní vlastnictví hned teď? Jaký vliv by to mělo na současnou společnost? Myšlenka samotná je poněkud extrémní. Díkybohu, že uvedená změna nemůže nastat ze dne na den. Vyžadovalo by to dlouhodobější vývoj myšlení.

Když se řekne autorská práva, každý si nejspíš vzpomene maximálně na Uložto. Duševní vlastnictví ale dosahuje mnohem dále, než jen na hollywoodskou produkci. Výrazně významnější pro dnešní společnost jsou patenty. Patenty jsou dnes způsobem, jakým je chráněna investice do výzkumu a inovace. Patentová ochrana umožňuje majiteli svůj vynález velice dobře zpeněžit. Je to odměna za jeho práci. Je přiměřená?

Stejně tak jsou autorská práva odměnou i umělcům, kteří mají výhradní právo svůj nápad zpeněžit. Co by se stalo, kdybychom tento kanál zpeněžení umělcům, vynálezcům a ostatním "duševním vlastníkům" odebrali? Kam by se pak tito pánové odebrali? A upadl by svět do chaosu?

Doufejme, že neupadl. Snad by se výrobci pokusili co nejdéle udržet svůj příjem a vyrábět a prodávat svůj výrobek, než by padělatelé (kteří by však už nemohli být nazváni padělateli) začali vyrábět a prodávat tu samou věc levněji, ve stejné kvalitě. Možná by dokonce tu samou věc vylepšili a prodávali její lepší verzi a ještě levněji. Spousta právníků by asi přišlo o práci, ale třeba by si našli zaměstnání jinde. Vznikala by nová pracovní místa v podnicích, které by rozjely výrobu naklonovaných neznačkových produktů.

Nehledě na to, jestli by zůstala zachována ochrana alespoň značky výrobce, zákazník by však měl o trochu práce navíc. Najednou by si musel vybírat z nesmyslně velkého množství téměř totožných produktů. Nízká cena kvalitních produktů by ho mátla. (Všichni politici a zaměstnanci státní zprávy by postupem časem skončili za mřížemi za předražený nákup.)

Vznikla by hospodářská bublina, další průmyslová revoluce. Revoluční přerozdělení bohatství. O výzkum bychom se pár let také nemuseli obávat, všichni by totiž zkoumali metody, jak ochránit svoje duševní vlastnictví bez použití práva. Hippie vláda by pak tyto metody zakázala jako nemorální. Nové způsoby myšlenkového uspořádání [hmoty] přece musí být dostupné každému.

Byť někomu může dnes připadat myšlenka zrušení duševního vlastnictví jako perverzní, ne nutně by se jednalo o negativní změnu. Zvlášť pokud by ta změna probíhala pozvolně – zkracovala by se doba ochrany autorskými právy. Podle Kinselly by se dala současná forma, jakou je chráněno duševní vlastnictví – tedy vyhrazením práv na úrovni legislativy, považovat za perverzní. Zasahuje totiž do vlastnických práv člověka. Na své vlastní kopírce nesmím na svůj vlastní papír okopírovat svůj vlastní výtisk knihy a po té ho třeba prodat. To, že někdo napíše a vydá knihu s vyhrazenými právy, omezuje vykonávání mých vlastních vlastnických práv. A teď co je perverznější?

Konec patentové ochrany by rozhodně neznamenal konec výzkumu, vývoje a inovací produktů. Rozvoj přeci probíhal i před patentovou ochranou. Stejně tak by to nepoložilo zábavní průmysl. Jen by to znamenalo společenskou transformaci. Revoluci. Nové uspořádání. Nový řád. A podobně. Nový úděl. Novou budoucnost. Úsvit rovnováhy. Svobodu. Nový počátek. Zázrak. Nirvanu.

Cédéčko a lá McLuhan

Marshall McLuhan nejspíše rád hovořil s technologiemi. Vyptával se jich na tyto otázky:

1. Jakou činnost/věc/schopnost zlepšuješ?
2. Jakou věc nahrazuješ?
3. Co si bereš z minulosti?
4. Pokud se vyvineš do extrému, co se z tebe stane?

Je to princip, jakým můžeme poznávat věci kolem sebe. Jejich podstatu, jejich původ, jejich směřování. Je pro mne překvapivé, kolik si technologie vypůjčují z dřívějších časů.

Na hodině jsem se pokusil takto hovořit s kompaktním diskem. Zjistil jsem, že to není vůbec snadné. První otázka má snadnou odpověď: Cédéčko zlepšuje přenos a uchování zvukových záznamů. Později se používá i pro uchování a přenos počítačových dat. Věc která je vytlačena cédéčkem je gramofonová deska a kazeta. Jako placatá kulatá věc je vlastně následovníkem gramofonové desky. Zároveň si bere vzorkování z flašinetu.

Obtížná otázka je, kam se cédéčko dostane při dohnání jeho užitečných vlastností do extrému. CD vzniklo jako médium přenosu zvuku dříve neslýchané dynamiky a kvality. Také ale přineslo digitální vzorkování zvuku, tedy nespojitou podstatu jednoznačně spojitého jevu. Pokud tedy budeme požadovat od cédéčka co nejvyšší kvalitu co nejvíce se podobající se spojitosti, nutně se cédéčko obrací ve vývoji a to směrem ke gramofonové desce. Je zjevné, že gramofonové desky opět nabírají na síle. Společně s internetovou distribucí hudby pomalu začínají vytlačovat cédéčka z trhu.

Zajímavý to chlapík ta gramofonová deska.

Je člověk přirozený?

V průběhu času jsme si vytvořili velké množství vymožeností. Už nějakou dobu se cítíme být pány přírody. Pány světa. Mnoho věcí můžeme ovládat a ovlivňovat. Při čtení Heidegerovy Otázky techniky se dozvídáme, jak technologiemi člověk neustále něco vymáhá, dobývá, aby se tím mohl zásobit. Že technika vše přetváří na prostředky, které slouží pro získání dalších prostředků.

Zaujal mě celkový přístup jakým Heidegger přistupuje k lidstvu. Že nejsme přirození, že naše existence je někde nad tím vším. Umělost systému přetváření prostředků. Když vykvete květ, jedná se o fýzis, o přírodní princip, přirozenost. A na první pohled tomu tak je: strom vykvete, protože to je zkrátka podstata jeho bytí. Oproti tomu to, že sestrojím auto, může být na první pohled zcela umělý, nepřírodní princip.

Podle mě je to ale naopak. Sestrojení auta i kvetení rostlin má úplně stejný a přirozený základ. Rostliny kvetou, aby se mohly rozmnožit. Zdánlivě jednoduché je přenesení zrníčka pylu z jednoho květu na druhý. Oproti tomu role auta, na první pohled velice složitého stroje, v rozmnožování lidí je (až na sex v autě) ne zcela zřejmá.

Důvod, proč se nám obě věci zdají různě umělé, je ale jen v perspektivě. Leží v rozlišovací úrovni dvou systémů. I v rostlině, aby mohla rozkvést, probíhá množství velice složitých přírodních procesů. My ale nejsme větev, ze které květ vyraší, nebo jiná část stromu, abychom jim přisuzovali stejnou váhu jako automobilu.

Do jaké míry se liší to, že si liška vyhrabe noru, aby s její pomocí lépe přežila ona sama i její živočišný druh; a to, že si za stejným účelem vyrobí člověk automobil?

Sítě, nejen sociální

Síť, graf, je celek propojených uzlů. Je to vlastně zase systém. Soubor vrcholů propojených hranami. Z pohledu matematiky je to velmi cenná věc. Zejména pro modelování. Můžeme vytvářet modely složitých systémů a díky tomu snadněji usuzovat o chování systému.

Problém sedmi mostů města Královce je již dávno vyřešen. Díky síti. Co ale právě ty sociální sítě? Může nám být pohled na sociální síť jako na graf k něčemu užitečné? K něčemu lepšímu než k roztřídění svých přátel do různých skupin?

Určitě, zkuste si provést analýzu svých facebookových přátel na WolframAlpha a sjeďte si až do části, kde máte z přátel vytvořenou síť. Podle ní máte přátele rozřazené do jednotlivých kategorií, které odpovídají termínům z teorie grafů. Pak vidíte, kteří z vašich přátel jsou uvnitř vaší sítě přátel, kdo naopak na okraji. Kdo v síti nejvíce lidí spojuje a kdo mezi nimi vytváří mosty. Dokázali byste taková data využít v praxi? A jak?

Vše je systém

Všimli jste si toho, že vše je systém? Soubor souvisejících částí. Třeba taková kniha je úžasný systém. Soubor svázaných stránek, ve kterých je ukryt text, který na sebe navazuje tak, jak jsme zvyklí knihu číst. A podle rozlišovacích úrovně pak i každá stránka je systém. Vlastně i každé vlákno papíru je systém. Záleží jak se na to díváte.

I text je systém. Písmena tvoří slova, ty věty a ty pak odstavce. Vyprávění je systém. V hodině jsme se zaměřili na pohádku o perníkové chaloupce. Jednotlivé věty představovaly prvky systémy. Jejich vztahy pak vyplynuly především z obsahu a významu jednotlivých vět.

Za domácí úkol jsme měli provést podobnou analýzu další pohádky. Narazil jsem ale na řadu problémů. Jaké vztahy jsou důležité a jaké zanedbávám? Měl jsem problém držet se jednoduchého standardu pro určení vazeb mezi větami. Zvláštní mi přišlo, že vazeb mám opravdu málo, oproti třeba již zmíněné perníkové chaloupce. Chtěl bych jich mít víc, ale jaké? Pokračování (i s grafem) příště…

Web verze RIP.0

Kdo vlastně ještě “surfuje” na webu? Matně si vzpomínám, co to vlastně znamenalo. Nastává éra webu na sklonku webu. (Podivná větná konstrukce je zde naschvál.) Webové stránky se bez pozdvižení obočí veřejnosti přeměnily na webové aplikace. Když si čtete tyto řádky, myslete na to, že web složený ze stránek je minulostí. Kdy naposledy jste byli na stránce, jejíž obsah bylo plně statické HTML?

Zapamatujte si ještě tyto řádky na dožívající službě pro vedení blogýsků. Zapamatujte si blogy, tak jak jsou. Personalizované podle gusta autora. Brzy je převálcují uniformní služby jako Medium, Svbtle nebo i obyčejné fejsbuky. Nudný obsah totiž povyšují do vlastní ekosféry. Vznikají velmi sofistikované systémy pro práci s obsahem.

Přichází éra webových a mobilních aplikací na míru. Tvořit stále může každý, ale jiným způsobem. Už si nevytvořím vlastní statické stránky plné designerských prohřešků, ukradených kousků kódu a syntaktických chyb. Svěřím své dílo do rukou aplikací–profesionálů. Tato aplikace můj obsah ponese na vyšší úroveň a potěší tak mě i moje publikum.

Manovich: Principy variability

Jeden z principů nových médií podle Manoviche je variabilita. To, že je dílo uloženo digitálně a je modulární, umožňuje dílo mít ve více verzích. Je variabilní a je možné ho různě skládat a interpretovat.

Za úkol jsem dostal přidat příklady k jednotlivým případům principu variability:

1. Uložení v mediální databázi. Lze získávat díla v různém rozlišení, formě, i obsahem.
2. Více rozhraní nad stejnými daty. Příkladem prvních dvou principů budiž YouTube. Umožňuje přehrávat videa v různých rozlišení, s titulky a bez, přehrávat od určitého času, na různých zařízeních.
3. Využití informací o uživateli. Kromě YouTube třeba i Google Play Music sleduje poslech uživatele a nabízí mu další skladby, podle toho, co by se mu mohlo líbit. To je dokonce dál, než původně Manovich zamýšlel. Dnes jeho představě spíš odpovídá třeba responzivní design webových stránek.
4. Interaktivita větvového typu. Typickým příkladem je eshop – k předmětům uživatel klasicky přistupuje podle kategorií.
5. Hypermédia. Hry na facebooku – sdílení úspěchů. Sociální tlačítka v každém článku, pinboardy a podobné oldschool věci.
6. Pravidelné aktualizace. Twitter, Facebook a sociální sítě vlastně na aktualizacích stojí. Aktualizace stavu…
7. Stupňovatelnost. “Metafora mapy”? Google Maps!

Psík a kočička: Pohádka

Za časů, kdy psík a kočička pořád spolu hospodařili; vlastnili u hvozdu svůj malý dům a tam spolu bydlili a mínili každou akci vykonávat tak, jak ji vykonávají zralí lidi.

“To bylo tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili; měli u lesa svůj malý domeček a tam spolu bydleli a chtěli všechno dělat tak, jak to dělají velcí lidé.”
– Josef Čapek: Povídání o pejskovi a kočičce

Že zní první odstavec nějak divně? Tímto způsobem jsem se snažil opsat originální text od Josefa Čapka citovaný v druhém odstavci. Tak, aniž bych použil samohlásku e. To byl náš pondělní úkol během hodiny Základů studia nových médií. Kvůli brněnskému koncertu jsem musel z hodiny odejít bohužel předčasně, ale snad jsem pochopil předávanou zprávu: Média mohou obsah přenášet jen omezeně. Ilustrováno to bylo omezením použití samohlásky e.

Třebaže si toho nevšímáme, všechna média jsou nějak omezena. Vždy podávají část “reality,” původního obrazu. Malou část. Pokud jsme o události informování jen textovou zprávu, těžko tato zpráva ponese tón hlasu, jakou by ten samý člověk tu zprávu vyprávěl osobně při setkání. Nebo v rozhlase. Moderní technologie nám dokonce umožnili jít dál, než jen osobní sdělení informací. Obraz ve formě fotografie či videa nebo autentická zvuková nahrávka nám umožňují předat více informací o události, než bychom bez jakékoliv technologii byli schopni.

Avšak všechna tato média jsou omezena. Přináší nám jen nepatrný zlomek informací. A jaké by bylo ideální množství? Chceme víc informací, než kolik by nám přinesla naše vlastní přítomnost na události? V určitém ohledu již tyto informace dostáváme! Třeba když náhodou na ulici náhodou narazíme na demonstraci, tak vlastně ani nemusíme mít tušení, proč vznikla a kam směřuje. Ve zprávách se tyto informace ale v určité míře dozvíme.

Jaký by byl ideál média a přenosu vědění? Kolektivní mysl jako ji známe od Borgů ze Star treku? Věděli bychom vše, co ví někdo jiný. Viděli bychom vše, co vidí jiní. Ale co věci, které nikdo nevidí? Vševědoucí mysl. Bůh, pozorovatel vesmíru, znající pohyb a umístění libovolné částice. To je informační ideál. Oproti němu je i naše mysl jen velmi omezené médium.