Z pondělní hodiny Datové žurnalistiky jsem si odnesl především následující: Příběh je to, co prodává. Nezáleží, jak hustou infografiku vytvoříte, když nepodporuje žádný příběh. Jako bych se vracel k jednomu z článků, ve které tvrdím, že milujeme příběhy. Každý tvořitel obsahu, by to měl nosit v hlavě. I “datový žurnalista.”
Příběh je zkrátka nejpřirozenější formou, jak jsme schopni přijímat informace. Při tvorbě se ptejme: Co chci druhé straně povědět?
Na hodině ještě byla vyřčena jedna myšlenka: Jako žurnalisté bychom měli pomoci ostatním lidem se rozhodovat.
Právě poskytování informací za účelem podpoření rozhodování ostatních mi uvízlo v hlavě a zabránilo dávat na hodině pořádně pozor. Kde je totiž hranice, kdy se čtenář ještě rozhoduje svobodně a ne jen tak, jak mu řekneme? Můžeme mu říkat, jak se má rozhodovat? Co třeba volební kalkulačka? Jaký nám asi ona říká příběh?
Sám jsem odpoledne po hodině zkusil cheeseburger v restauraci McDonalds na Strakonické. Můžu říct: “Nechutnal mi, byl jak polystyren.” Můžu říct: “Nejezte v mekáči číze, jsou jak polystyren.” Můžu říct: “Nejezte nic v mekáči, není to zdravý.” Sám jsem si ale ještě týž den večer dal ve Vídni na nádraží (Le) Big Mac. Byl dobrej. Nejezte v mekáči. Pijte Duff.
Žádné komentáře:
Okomentovat