Zapomenutá součást svobody
Považujeme soukromí za tak přirozenou věc, až si ho přestaneme hlídat?
V minulém roce jsme se díky odhalením Edwarda Snowdena dozvěděli o programech NSA, americké tajné služby se zaměřením na elektronickou komunikaci, které výrazně zasahují do soukromí uživatelů internetu. Dozvěděli jsme se, že má NSA přístup ke všem datům, které procházejí přes území spojených států. Potvrdilo se, co mnozí možná tušili a možná tolerovali: Soukromí na internetu je z velké části pouze iluze.
Možná právě proto, že od internetu mnoho soukromí nečekáme, nevedla Snowdenova odhalení k nějakým znatelným změnám chování na internetu. Ano, rozběhla se debata v odborných kruzích. Dokonce se k problému projevem vyjádřil Obama. Sledování telefonu Merkelové bylo v médiích také docela vidět a slyšet. Ale změnilo se nějak naše chování? Změnili jsme se my, občané států, které byly a jsou terčem sledování ze strany našeho vlastního spojence v západním světě? Máme o soukromí na internetu vůbec zájem?
Myslím, že naše reakce byla spíše vlahá. Možná, že pár zainteresovaných osob rozebralo NSA u piva či na #SNMBeer, ale nemyslím si, že byla reakce na daný problém dostatečná. Zároveň si ani nejsem jistý, jakou by měla mít formu. A navíc ani nevím, zda o soukromí na internetu máme zájem.
Nevíme jak internet funguje
V dnešním světě používáme spoustu vynálezů, aniž bychom tušili, na jakém principu fungují. Zároveň do běžného života pronikají přístroje, které jsou stále složitější. Způsobem, který nám pomáhá složité přístroje používat, jsou mentální modely. Nemusíme tedy vědět, co přesně se stane, když v autě sešlápneme plynový pedál, důležité ale je, že víme, že motor více zabere a auto jede rychleji. Tedy pokud máme zařazeno. Jen těžko bychom ale mohli auto ovládat, kdybychom neměli představu o tom, v jakém vztahu jsou pedál spojky, plynový pedál a řadící páka.
Bohužel na internet nám nikdo řidičský průkaz nevydává. Takže jen málo lidí ví, jak ve skutečnosti internet a počítače fungují. Nebo lépe řečeno, jen málo lidí má ucelený mentální model takový, aby rozuměli tomu, co se děje s jejich daty, které do svého počítače zadávají. To se projevilo například při nedávném oznámí změny podmínek používání Facebooku, kdy někteří na svůj profil umístili zprávu, že si chtějí uchovat svá autorská práva. Navíc často s viditelností pouze pro přátele. Podobně si uživatelé přeposílali hromadné zprávy o tom, že ICQ bude zpoplatněno. Kdo však údajně přeposlal zprávu nejméně 15 kontaktům, měl být zpoplatnění ušetřen. Zdá se mi to úsměvné, ale takto reaguje mnoho uživatelů. Myslím, že je to proto, že nevědí, jak to vlastně funguje.
Kde jsou naše data uložena a co se s nimi děje a může dít, je dost možná mimo představy drtivé většiny internetových uživatelů. Zároveň nerozumí pokročilým možnostem zabezpečení, jako je připojení protokolem HTTPS. Když si pak všimnou, že něco není v pořádku, je to až ve chvíli, kdy je na to upozorní sám prohlížeč. Mnozí ale ve své uživatelské znalosti umějí jít i dál, upozornění prohlížeče ignorovat a několika kliknutími jej přeskočit.
Není to jednoduché
Tak jako úplně každý problém, má i šmírování ze strany NSA dvě tváře. Složité. A rozhodnout jednoznačně o tom, co je dobré a co špatné lze jen obtížně. A protože si lidé složité problémy rádi zjednodušují, je tento problém v mnohých myslích redukován na to, že NSA nás sice šmíruje, ale zároveň tak bojuje s padouchy po celém světě. I Obama ve svém projevu zmínil klišovitou informaci o tom, že NSA chrání občany před hackery, co jim chtějí vyluxovat jejich bankovní konta. Pokud tedy NSA chrání naše peníze před skupinou neznámých hackerů, nechme ji dělat cokoliv si zamane.
Na druhou stranu, pokud celý problém nezjednodušíme, je velice obtížné udělat si v celé situaci přehled. Mnohem jednodušší je se problému nevěnovat vůbec. A věnovat se třeba nebetyčnému platu poslanců a prezidentským sprosťárnám v rádiu. Společnost Snowdenovým odhalením dělají mezi problémy, který občan prostě neřeší, státní rozpočet na příští rok, estébácká minulost ministra financí i primátorky Prahy, a další. Jednodušší problémy je prostě vytlačili na vedlejší kolej.
Proč je vlastně diskuze okolo Snowdena a NSA tak složitá? Jen těžko po kritice zkratkovitosti složitost problému vystihnu v jedné větě. Můžu se jí pokusit alespoň nastínit. Otázka zní: Jak vlastně máme reagovat na zjištění o programech NSA? Je potřeba podniknout změnu zákona? A jako občan cizí země, jak můžu do takové věci zasáhnout? A jsou programy NSA legitimní? Jsou potřebné? A pomohly zajištění bezpečnosti? A jaké části svobody se vzdáme ve prospěch zajištění bezpečí? A jaké části bychom se měli vzdát? Co to je soukromí? Co to je soukromí v době internetu? A když někdo sleduje naše data, o jak velké narušení soukromí se jedná? Má cenu lpět na principu soukromí? Má ještě vůbec nějaký význam? Také je tu jedna důležitá otázka: Nedělám přeci nic špatného, musí mě věc zajímat?
A to jsou jenom základní otázky, které člověka při sledování kauzy napadnou. Kolik otázek vyvstane z toho, když na ně člověk začne hledat odpovědi! To ale není důvod, se otázkami nezabývat. Složitost problému nijak nepodkopává jeho důležitost. Bohužel ale složitost odrazuje mnohé od toho, se problémem zabývat.
Internet tu je příliš krátce
Internet je stále jeden nejmladších vynálezů, které významně ovlivnili tvář světa. Jeho dopad byl ale velice náhlý. Internetoví giganti jako Google či Facebook jsou zatím velmi mladí, abychom dokázali říct, jak budou vypadat za deset let. Pravidla chování na internetu, pravidla o jeho obsahu a jeho vlastním fungování ještě nejsou ustálená dlouholetým užíváním. Podoba internetu se mění stejně, jako podoba světa, kterou tolik ovlivnil. Kdo by například předpověděl, že většinu dat přenesených na internetu bude tvořit video?
Stejně tak ještě ve veřejnosti nepanuje shoda, jak se smí nakládat s obsahem na internetu. To, že během dne by televize neměla ohrožovat výchovu mládeže, je obecně přijímaný fakt. Ale že by člověk neměl mít stejné heslo na pochybném eshopu jako má v internetovém bankovnictví, ještě není ve společnosti dostatečně známo.
Možná i to, že nevíme, jak vlastně máme reagovat a jaké místo má ve světě internetu tato kauza, je důvodem naší vlažné reakce.
Nechce být hrdina
Fráze o tom, že Snowdena lidé nazývají zároveň zrádcem i hrdinou, otevírá mnoho článků i přednášek. Ano je to tak, mnoho lidí vidí Snowdena jako zrádce, jako člověka, kdo naučil teroristy lépe skrývat svou komunikaci. Druzí ho vidí jako odvážného člověka, který odhalil velice důmyslné projekty, které narušují naše soukromí na internetu.
Sám Snowden na sebe nechce strhávat pozornost. Nechce být hrdinou. Dál a dál vypouští do světa dokumenty a snaží se upoutat pozornost právě na ně. Jenže to je chyba. Lidé potřebují hrdinu, který se stává ztělesněním hodnot, za něž je třeba bojovat.
Například pohádky už ve svém názvu obsahují své hrdiny, na které se váže celý odkaz té pohádky. Hrdinové ve všemožných příbězích jsou nositeli hodnot, které si pak přisvojujeme. Právě toho by měl Snowden využít. Měli bychom o něm točit fantastické filmy, psát knihy, skládat epické básně. Ba co víc, měli bychom rozebírat co má Snowden na sobě, šťouchat ho teleobjektivy do oka a číst si o něm v Mladé Frontě, Metru i Blesku. Měli bychom s ním vařit podzimní recepty.
Jinak hrozí, že na něho zkrátka zapomeneme. On sám říká, že nám hrozí otupění z podobných odhalení o státních zásazích do našeho soukromí. Zároveň ale postupně uvolňuje další informace o projektech NSA. Postupně nás vaří jako žábu. Až se nakonec smíříme s naším osudem bez soukromí.
Soukromí na internetu
O co tedy máme usilovat na internetu? Zjednodušeně o to, o co bychom usilovali i ve “fyzickém”světě. Internet je jeho nadstavba, jeho rozšíření. Je to svět 2.0. Ale vychází právě ze světa 1.0. Emaily jsou elektronická pošta. Facebook wall je elektronická nástěnka. (Zlý překladatel nám z ní udělal zeď.)
Soukromí je právo na činnosti, při kterých vás nikdo jiný nesleduje a nebo neví, co děláte. Některé činnosti prostě chceme provádět úplně sami, aniž by nás někdo sledoval. Právo na soukromí stanovuje Listina základních práv a svobod. Ve fyzickém světě si lze docela dobře představit, že máme právo se okolnímu světu schovat a konat mimo dohled jiných lidí.
Jenže když se dostáváme na úroveň internetu, znamenal by podobný přístup vytáhnout z počítače kabel nebo vypnout wi-fi a pracovat offline. Ale i ve fyzickém světě považujeme za soukromé i naše chování na veřejnosti: Třeba když jdeme do knihovny. Jen někdo, kdo by nás soustavně sledoval po ulici, by věděl, co přesně děláme. Ostatní vidí pouze jednotlivosti. Jak jdeme po ulici tady, jak přecházíme nějakou další ulici. Jak bereme za kliku a vstupujeme do knihovny. Dané útržky informací samy o sobě nemají pro náhodné kolemjdoucí, ani náhodné známé příliš smysl. Takže ani nepovažujeme za narušení našeho soukromí, když nás někdo při vstupu do knihovny zahlédne. Při vstupu do Night Clubu se mnozí dvakrát rozhlédnou kolem, zde je nevidí někdo, kdo by mohl informaci zneužít. Z hlediska ochrany soukromí by ji ale zneužívat neměl.
Z principu fungování internetu i naše data putují po síti přes mnoho míst a kdyby se někdo pořádně pídil, mohl by je všechny posbírat. Přesto internet vnímáme spíše jako veřejné prostranství: Když někde přejdeme ulici, nikoho to nezajímá. Jenže využíváme služeb internetových obrů, kterým umožňujeme o nás sbírat po střípkách důležitá data o tom, co na internetu děláme. Aby toho nebylo málo, umožňují k těmto datům přístup tajným službám.
To by nebylo zas tak špatně, kdyby se tak dělo v mezích právního státu stojícícho na principech dělení moci. Zkrátka, když mám podezření, požádám soud, abych k těmto datům získal přístup. Jenže tento soud je obvykle tajný, aby se nezmařilo vyšetřování, takže o rozhodnutí se nikdo nikdy nedozví, i kdyby bylo špatné. Ten, koho se to týká, se nemůže odvolat, maximálně až u soudu se může obviněný člověk bránit, že byly důkazy obstarány nezákonně. A veřejnost se v takovém případě podivuje, proč by nemohl být usvědčující záznam z mobilního telefonu použit k usvědčení pachatele ošklivého zločinu. Právě proto, že opatření proti neoprávněným zásahům do soukromí má chránit ty, kdo se žádného zločinu nedopustili, a kdyby bylo použití neoprávněně získaného materiálu povoleno, ospravedlnilo by to sledování nevinných lidí.
Principy, které mají naše soukromí bránit před odposlechem ze strany policie nebo rozvědky, jsou navrženy v podstatě správně: Svolení k odposlechu dává soud a celkovou činnost v této oblasti dozorují zvláštní komise poslanců. Bohužel tento princip nefungoval správně třeba ve Spojených státech, když se ukázalo, že některé projekty byly vedeny nezákonně.
Rozpor mezi svobodou a bezpečím
Postupně se přibližujeme složitosti konfliktu mezi soukromím a bezpečností. Snowdenovo odhalení tajných materiálů odstartovalo fázi normování nakládání s osobními daty na internetu ze strany bezpečnostních služeb státu i soukromých společností. Právě teď nastala ta doba, kdy internet přestává být tak novým, aby pro něj neplatila žádná ustálená pravidla. Zároveň začíná být natolik rozšířeným, aby se pravidla internetu začala ustalovat.
V případě Snowdena a NSA jde především o rozpor mezi svobodou a bezpečností. Existují určitě i lepší příklady, kam by vše mohlo zajít, ale chytnu se populárního filmu Já, Robot, ve kterém se nakonec roboti v čele s gigantickou umělou inteligencí rozhodnou výrazně omezit naši svobodu, aby zajistili naše přežití. Problém nelze vnímat černobíle a vstupuje do něj mnoho faktorů. Je nutné vést diskuzi a hledat rovnováhu mezi zajištěním dostatečné bezpečnosti a zachování co největší míry svobody.
Osobně si myslím, že je třeba jít prošlapanou cestou, nesnažit se o revoluční řešení. Snažit se vylepšit stávající systém dělby moci. Vyjít z principů starých médií a aplikovat je na ta nová.
Debata je otevřená pro nás všechny a neměli bychom zůstat bokem. Internet je pro mnohé největším vynálezem posledních let, novodobý div světa. Proto by si zasloužil pozornost nás všech. Právě se rozhoduje o jeho budoucnosti.
Na závěr ještě podotknu, že s tímto tématem souvisí i další, kterým jsem se v textu vyhýbal. Je to například míra využití uživatelských dat k marketingu, která se týká našeho soukromí v obdobné míře. Nebo princip síťové neutrality. Témat týkajících se celosvětové sítě internet je mnoho, sledujme je.
Informační zdroje
- Harman, J. Security or Libery? How the U.S. Can Have Both, New Republic, 13.09.13 [online]
- Security v freedom in the United States: Liberty’s lost decade, The Economist, 03.08.13 [online]
- Claude Moraes, Report on the US NSA surveillance programme, surveillance bodies in various Member States and their impact on EU citizens’ fundamental rights and on transatlantic cooperation in Justice and Home Affairs, Committee on Civil Liberties, Justice and Home Affairs, 21.02.14, [online]
- Transcript of President Obama’s Jan. 17 speech on NSA reforms, The Washington Post, 17.1.14, [online]
- Čížek Jakub, Nové dokumenty odhalují, že NSA už před lety rozlouskla HTTPS, Živě, 29.12.14, [online]
- Edward Snowden: Here's how we take back the Internet, TED talk, březen 2014
- Mikko Hypponen: How the NSA betrayed the world's trust — time to act, TED talk, říjen 2013
- Richard Ledgett: The NSA responds to Edward Snowden’s TED Talk, TED talk, březen 2014
