sobota 22. února 2014

Psík a kočička: Pohádka

Za časů, kdy psík a kočička pořád spolu hospodařili; vlastnili u hvozdu svůj malý dům a tam spolu bydlili a mínili každou akci vykonávat tak, jak ji vykonávají zralí lidi.

“To bylo tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili; měli u lesa svůj malý domeček a tam spolu bydleli a chtěli všechno dělat tak, jak to dělají velcí lidé.”
– Josef Čapek: Povídání o pejskovi a kočičce

Že zní první odstavec nějak divně? Tímto způsobem jsem se snažil opsat originální text od Josefa Čapka citovaný v druhém odstavci. Tak, aniž bych použil samohlásku e. To byl náš pondělní úkol během hodiny Základů studia nových médií. Kvůli brněnskému koncertu jsem musel z hodiny odejít bohužel předčasně, ale snad jsem pochopil předávanou zprávu: Média mohou obsah přenášet jen omezeně. Ilustrováno to bylo omezením použití samohlásky e.

Třebaže si toho nevšímáme, všechna média jsou nějak omezena. Vždy podávají část “reality,” původního obrazu. Malou část. Pokud jsme o události informování jen textovou zprávu, těžko tato zpráva ponese tón hlasu, jakou by ten samý člověk tu zprávu vyprávěl osobně při setkání. Nebo v rozhlase. Moderní technologie nám dokonce umožnili jít dál, než jen osobní sdělení informací. Obraz ve formě fotografie či videa nebo autentická zvuková nahrávka nám umožňují předat více informací o události, než bychom bez jakékoliv technologii byli schopni.

Avšak všechna tato média jsou omezena. Přináší nám jen nepatrný zlomek informací. A jaké by bylo ideální množství? Chceme víc informací, než kolik by nám přinesla naše vlastní přítomnost na události? V určitém ohledu již tyto informace dostáváme! Třeba když náhodou na ulici náhodou narazíme na demonstraci, tak vlastně ani nemusíme mít tušení, proč vznikla a kam směřuje. Ve zprávách se tyto informace ale v určité míře dozvíme.

Jaký by byl ideál média a přenosu vědění? Kolektivní mysl jako ji známe od Borgů ze Star treku? Věděli bychom vše, co ví někdo jiný. Viděli bychom vše, co vidí jiní. Ale co věci, které nikdo nevidí? Vševědoucí mysl. Bůh, pozorovatel vesmíru, znající pohyb a umístění libovolné částice. To je informační ideál. Oproti němu je i naše mysl jen velmi omezené médium.

Příběh to “prodává”

Z pondělní hodiny Datové žurnalistiky jsem si odnesl především následující: Příběh je to, co prodává. Nezáleží, jak hustou infografiku vytvoříte, když nepodporuje žádný příběh. Jako bych se vracel k jednomu z článků, ve které tvrdím, že milujeme příběhy. Každý tvořitel obsahu, by to měl nosit v hlavě. I “datový žurnalista.”

Příběh je zkrátka nejpřirozenější formou, jak jsme schopni přijímat informace. Při tvorbě se ptejme: Co chci druhé straně povědět?

Na hodině ještě byla vyřčena jedna myšlenka: Jako žurnalisté bychom měli pomoci ostatním lidem se rozhodovat.

Právě poskytování informací za účelem podpoření rozhodování ostatních mi uvízlo v hlavě a zabránilo dávat na hodině pořádně pozor. Kde je totiž hranice, kdy se čtenář ještě rozhoduje svobodně a ne jen tak, jak mu řekneme? Můžeme mu říkat, jak se má rozhodovat? Co třeba volební kalkulačka? Jaký nám asi ona říká příběh?

Člověk udělá všechno, co se mu řekne.

Sám jsem odpoledne po hodině zkusil cheeseburger v restauraci McDonalds na Strakonické. Můžu říct: “Nechutnal mi, byl jak polystyren.” Můžu říct: “Nejezte v mekáči číze, jsou jak polystyren.” Můžu říct: “Nejezte nic v mekáči, není to zdravý.” Sám jsem si ale ještě týž den večer dal ve Vídni na nádraží (Le) Big Mac. Byl dobrej. Nejezte v mekáči. Pijte Duff.