neděle 1. prosince 2013

Příběhy očima českých televizí

Milujeme příběhy. Je to v nás. Sedět a poslouchat moudrého šamana u večerního ohně. Tedy sedět na gauči a čučet na zprávy. Vlastně jedna a ta samá věc. Je to způsob, jak získáváme informace o světě a učíme se v něm žít. Přežít. Díky tomu, že si umíme efektivně předávat informace mezi jedinci, napříč generacemi a skrz celé dějiny, stojíme tam, kde stojíme. K čemu by byl objev, kdyby ho nikdo neuměl replikovat. K čemu by byl nový nástroj, kdyby ho nikdo neuměl použít. Není tedy divu, že si velká část Čechů večer pustí televizní zprávy.

Milujeme emoce. Čím více emocí nám příběh přináší, tím lépe si ho zapamatujeme. Není tedy divu, že si více jak polovina Čechů sledujících zprávy(zdroj: mediamania.tyden.cz) pustí TV Nova. Nova je strhující. Je úžasná. Emoce stékají po obrazovce. Netvrdím, že emoce jsou jediným důvodem, proč je Nova preferovaným poslem večerních zpráv. Hrají ale důležitou roli. Nikomu pak nelze vyčítat, že se na takové zprávy dívá. Je to otázka naší přirozenosti. A vkusu.

Je špatně, že sledujeme takové braky? Samo o sobě asi ne. Důležitější mi přijde jiná věc: Zprávy, které večer sleduje téměř pětina obyvatelstva, mají obrovskou moc. Významná skupina diváků jedné televize má, podle mého názoru, většinový dopad na české veřejné mínění. Odvážím se říct, že těch necelých 20% obyvatel, co sleduje večer TV Nova, tvoří 80% veřejného mínění v obecnějších názorech jako je stav české ekonomiky (špatný, přece ne?). Proč? Protože taková silná skupina názorově sladěných obyvatel dokáže "nakazit" i ostatní.

Ať chceme nebo ne, nelze zprávy servírovat úplně objektivně. Čisté objektivity prostě nelze dosáhnout. Můžeme se snažit se objektivitě blížit. Stejně jako se můžeme blížit rychlosti světla. Můžeme. Ale neblížíme. Proto než skutečný obraz reality sledujeme ve zprávách spíše "převládající názor." A převládající názory tvoří naši budoucnost. Určují směřování naší zemičky v dalších letech. Nemůžeme stále svalovat vinu na naše politiky. Naši politici jsou volení. Jsou našimi zástupci. Jsou naším zrcadlem. Jen těžko se něco zlepší, pokud se nezlepšíme my. A televize (a média obecně) naše přesvědčení bude jen prohlubovat, protože jen těžko bude vysílat zprávy v jiném názorovém zabarvení, než jaké mají její diváci. To aby o ně nepřišla. O to víc ty komerční. Televize je dalším naším zrcadlem. Jen hodně složitým. Asi proto jsou v ní takové braky.

Oklikou se ještě vrátím k nákupní horečce Andreje Babiše (byť nerad, i negativní reklama je reklama). Bude schopen využít svá média pro podpoření svých vlastních názorů? Nakolik z pozice vlastníka ovlivní obsah zpráv? I předtím byla tato média v soukromých rukách. Jejich vlastnictví bylo otázkou (doufejme) prestiže a možná i zisku (spíše ztráty). Jaký cíl sleduje Andrej? Už se vynořilo několik pochybností - třeba nadprůměrná informovanost jím vlastněných deníků o REP. Otázkou ale zůstává, kam to až může zajít, a jestli se to stane dostatečně nepozorovaně. Stane se jednou z České republiky Colonia Agrofertina Babišina?

Poslední týdny jsem se kvůli jiným zájmům médiím nevěnoval. Cítím ale, že bych se měl zajímat o dění v naší zemi. Jsem jeden z jejích vlastníků. Ale jak je nevědomost osvobozující! Život je o tolik snadnější, když o něm nic nevíme! Nekonečná masáž zpráv přináší do našich myslí jen hory stresu. Není to, jak se měli naši blízcí v práci/ve škole mnohem důležitější, než že nějaký student zahradnictví udělal našemu prezidentovi dárek k adventu a bohužel náš prezident byl kvůli zdravotnímu stavu neschopen tento dar osobně přijmout (TN 30.11.13 21m 30s)? Opravdu potřebujeme tak moc o všem vědět?